Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odešel melancholický lyrik Vladimír Komárek

  10:06aktualizováno  10:06
Jilemnice - Poslední týdny života, které strávil malíř Vladimír Komárek v nemocnici, nebyl nijak osamělý. Denně za ním docházela jeho rodina i přátelé. A těch vskutku neměl málo. Patřil totiž k vůbec nejoblíbenějším českým výtvarníkům. Nejen kvůli svým lyrickým obrazům a grafikám, které jsou velmi žádaným artiklem českých prodejních galerií. Snad ještě víc byl Komárek znám jako vypravěč příběhů "ze života". Historek, jejichž leitmotivem byl výtvarníkův životní optimismus.

Kvůli svým příběhům byl Komárek častým hostem rozhlasového pořadu Tomáše Slámy Tobogán. Loni v dubnu spolu oslavili pětisté vydání tohoto pořadu. "Byl to nesmírně hodný a laskavý člověk, který měl vzácnou vlastnost. Když o někom mluvil, činil tak hezky a bylo vidět, že ho má rád," charakterizoval malíře Sláma.

Výtvarník obracel v žert i svůj zdravotní stav. "Teď se nebojím smrti, protože vím, že je to strašně jednoduché, jak se krásně z tohoto světa odjede, bez problému, jak namydlenej blesk. Horší je to s pozůstalými, když mají vyklízet šuplíky," řekl například loni v prosinci poté, co v nemocnici přežil klinickou smrt.

Jeho zdravotní stav však nadále nebyl příliš dobrý. Své nedávné čtyřiasedmdesáté narozeniny už prožil v jilemnické nemocnici na Semilsku, kde také v sobotu zemřel.

N e p o c h o p e n í

Komárek se narodil v roce 1928 v Hořensku u Semil. Předválečné dětství strávil na Slovensku, kam byl jeho otec povolán jako četník. "Táta mi přání být malířem rozmlouval. Jako četník ve výslužbě si pamatoval, že když přišli do vesnic umělci, ztrácely se slepice. To byl ovšem chabý argument proti umění," vzpomínal Komárek v Magazínu MF DNES na své výtvarné začátky.

V roce 1948 byl vyhozen z Akademie výtvarných umění a studia dokončil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Živil se jako promítač, šofér, dlouhou dobu byl také ředitelem Okresního domu osvěty v Semilech. Vystavovat začal v polovině šedesátých let, zprvu s libereckou Skupinou 7.

V roce 1964 se účastnil v brněnském Domě Pánů z Kunštátu výstavy Básníci naivní imaginace. Stal se členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a Spolku výtvarných umělců Mánes. Byl jedním z posledních tvůrců, kteří získali titul zasloužilý umělec.

"Z nepochopení podstaty jeho snah se jedněm zdál málo realistický, jiným opět připadal málo moderní, ba zprvu byl dokonce odsouván mimo oblast profesionální tvorby vůbec," napsal o Komárkovi Jiří Hlušička v jeho sedm let staré obrazové monografii z nakladatelství Akropolis.

O l t á ř e   ú t ě c h y

Komárek se zabýval malbou a grafikou, především suchou jehlou. Jeho tvorba se nese v duchu jakési melancholické lyriky.

Tématem byla zátiší s předměty, jako je stůl, dveře, zrcadlo, okno, objevovala se v nich židovská a křesťanská symbolika (zvláště andělé). Postavy mají jakoby prázdné tváře, v obrazech malíř tuto tichou atmosféru zdůrazňoval jemnými barvami. Jeho díla vlastní pětadvacet českých i zahraničních galerií, umělec je představil na 150 samostatných výstavách po celém světě.

Komárek svými grafikami vyzdobil několik desítek knih (Mácha, Holan, Hrubín, Puškin, Sýs) a populární jsou mezi sběrateli jeho ex libris.

Napsal také mimo jiné knihu vzpomínek Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb Od puberty ke klimakteriu.

Ještě letos připravil pro interiér chlumského kostela sv. Petra a Pavla čtrnáct obrazů zastavení křížové cesty. "Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec," napsal Vladimír Komárek v životopise ke své výstavě v Galerii Art Chrudim.

Na obraz sedící dívky mi trvale malovali nočník, vzpomíná malíř

Abych pravdu řek, mně se na tu Akademii ani moc nechtělo. Praha byla pro mě přímo strašlivým blázincem. Když jsem poprvé vylezl z nádraží a viděl ty davy lidí - bejt tam sám, tak jsem se vrátil domů. Ale tátu jsem neměl odvahu přemlouvat.

A tak přišel ten den, kdy jsem se představil panu profesorovi. Nevrle se díval na moje práce a nadával, proč přicházím opožděně. Díval se na portrét Mikoláše Alše, který jsem pečlivě "vyšil" podle fotografie, a pan profesor pohrdlivě povídá: "Kdo to má být?" Mě to urazilo. "Aleš" - povídám - "jestli ho znáte?" Minář to beze slova shráb všechno ze stolu - a pamatoval. Za celou dobu, co jsem u něj byl, mě korigoval jen jednou a to větou "to nejsou ruce, ale vopičky". To bylo všechno.

Když koncem roku jsme předkládali práce, měl jsem tam skicák se studiemi květin. Podíval se na to a povídá: "Mánes to není, jestli ho račte znát." Je to legrační, že právě na základě těchto kreseb, pro které mě Minář vyhodil, mě vzal prof. Štipl do své školy. Na obhajobu Mináře bych řek, že vlastně nikdy neviděl, co maluju. Vždycky během celého mého studia jsem schovával své věci. Maloval jsem vlastně ilegálně. Byl jsem přesvědčen, že se to profesorům nemůže líbit. Kamarádům se to samozřejmě také nelíbilo. Na obraz sedící dívky, co je teď v Litoměřické galerii, vytrvale přimalovávali nočník a první dveře, co jsem maloval, prostříleli šipkama. Mě to nerozčilovalo.

Akademie měla svoje kouzlo. Každej se tam cejtil jako v předpokoji nesmrtelnosti. Bylo to to nejvyšší, kam se člověk moh dostat. Známka kvality, kterou nám na zadek přilepili. Ticho, vůně terpentýnu, vysoko do stropu, a to všechno na konečné tramvaje číslo šest.

My šťastní, co jsme byli přijati, jsme malovali u stojanů v kruhu okolo aktu a u stěn se krčili občas návštěvníci, kteří nebyli tak šťastní a zkoušky neudělali. Přišli se aspoň načuchat terpentýnu. No a my mluvili nahlas. Byli jsme doma. Nebo některý se svraštělým obočím "tvořil". Prostě nevšímal si těch menších lidí. Od díla se odstupovalo s elegancí veleducha, který byl už jaksi mimo ten pitomý svět. Holt jsme byli Rembranti. Blbost je velký dar přírody. Činí člověka šťastným.

*****
Tenkrát jsem se rozhod, že si namaluju Jana Zrzavého. Přijal mě vážně a povídá, ať si prohlídnu atelier, von že půjde prát prádlo. A tak prohlížím. Bylo tam moc zajímavého. Na stole měl spoustu fotografií, které zřejmě fotil sám - samospouští. Fotky byly většinou neostré a tmavé. Na jedné jsem viděl mistra nahatého - zřejmě jako model na Jana Křtitele. S tím šerosvitem a fotografickou nedokonalostí se mi ta fotka jevila jako nejdokonalejší Zrzavého obraz. Když se po čase mistr vrátil od praní, řekl mi, že nemá čas, aby někomu seděl jako model, ale ať si vezmu některou fotku. Ve mně zahrála drzost a vzal jsem si právě tu, co na ní byl mistr nahatej, a čekal jsem, jestli mi ji dá. Zrzavý k mému překvapení souhlasil, vzal fotku do ruky, nůžkama ustřihl tělíčko a mně podal hlavičku. Akorát jsem přiblble poděkoval a vyšel na ulici.

Úryvky z knihy Vladimíra Komárka Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu


Nedlouho po svých čtyřiasedmdesátých narozeninách zemřel 24. srpna v Masarykově nemocnici v Jilemnici na Semilsku přední český malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Komárek (na archivním snímku z 8. září 1998).

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Světoznámý malíř a grafik Dimitrij Kadrnožka ve svém podkrovním ateliéru v...
STAŘÍ MISTŘI: Malíře pocitů a erotiky Kadrnožku měli za agenta CIA i StB

Malíř Dimitrij Kadrnožka se měl původně stát farářem, ale z jezuitského lycea ho pro drzost vyhodili. Syn hrdiny od Zborova za války pomáhal v protinacistickém...  celý článek

Papírové hlavy z řady Lowpolya a jejich autor Ivan Zabíral
V kadeřnictví se nemusí jen stříhat vlasy. Mohou sem i zvířecí hlavy

Se zajímavým konceptem do Prahy přišel kadeřnický salon Joshua. Ve svých prostorách se rozhodl otevřít dočasnou, takzvanou pop up galerii. Od minulého týdne...  celý článek

Krištof Kintera, We All Want to Be Cleaned, 2017
OBRAZEM: Rudolfinum slaví stou výstavu. Otevírá ji Krištof Kintera

Krištof Kintera se veřejnosti vepsal do paměti pomníkem věnovaným sebevrahům pod Nuselským mostem. Nyní výrazný český umělec otevírá svým dílem jubilejní stou...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.