"Chramostová, domů!" volá na ni manžel z hlediště po představení. Jí se však ze scény nechce. Zvlášť teď. Už ve čtvrtek se představí v premiéře hry Odcházení. Tu roli jí Havel slíbil a teď se dočkala. Jak symbolické.
Jenže je to trochu jinak – Vlasta Chramostová, která nyní také hraje postavu Babičky v Národním divadle, má smysl pro dramatické chvíle. "Všude jsem řekla, že končím. Ale odvolávám! Čekají mě dlouhé sezony divadla," rozmetala hned na úvod téma našeho rozhovoru a zvedla se, jako kdyby opravdu chtěla odejít.
Ale šla si jen objednat polévku – po šestihodinové zkoušce Odcházení v Divadle Archa jí slyšitelně kručelo v břiše – a whisky, tolik ji nadzdvihly debaty kolem divadelních grantů.
"Jsem rozčilená. Miliardy mizí v černých dírách a my nemůžeme najít několik milionů na divadla," čílí se a směrem k číšníkovi praví: "Tu whisky menší, abyste mě odtud nemuseli odnést." To, že si ze sebe utahuje, k ní patří stejně jako záliba v patosu a dlouhých monolozích.
Chodí Václav Havel na zkoušky?
Byl tam několikrát. A smál se, když říkal: "Nejhorší je, když se autorovi líbí herci natolik, že se sám směje své hře."
Byla jste mezi prvními, kdo jeho hru četl. Co jste jí říkala?
Jsem havlovka odjakživa. Někdo mě může nařknout z absence objektivity, ale podle mě to je to nejlepší, co napsal. Každý den zkoušek zjišťuju, že jsou tam všechny zkušenosti umělce, člověka i prezidenta Havla. A k tomu humor i velký nadhled nad tématem a nad sebou.
Přijdou po Odcházení další role?
Už teď jsem se zaslíbila na dva filmy. A divadlo? Člověk by je měl dělat, dokud je schopen se naučit těch 70 stránek textu Babičky. V závěru toho představení jsem někdy tak unavená, že je mi na omdlení. Ale mně se hraní tak líbí!
Co říká váš muž Stanislav Milota, že hrajete skoro obden?
Abych se šetřila.
A dál?
To ani nemůžu říct. To už je morbidní humor. Naší sekretářce činohry říkal: "Už jsem se s tím smířil, že jednou budete třaslavým hlasem volat: Pane Milota, paní Vlasta právě na jevišti skonala. (recituje třesoucím se hlasem) A Milota dodal: Tak už si ji tam nechte a vypravte to." Doma se omlouval, že to bylo přes míru. A já mu řekla: "Ani ne, tak to bude." To je ta sebeironie, která nám pomáhala za totality. Snažili jsme se nebrat se až tak vážně.
Chcete vědět více?
Celý rozhovor s Vlastou
Chramostovou najdete
v sobotní MF DNES
v příloze Víkend.
