Český čtenář se může seznámit s jejími knihami Mezi námi řečeno, což je slovníček židovských výrazů v Čechách a na Moravě, autobiografií Víc štěstí než rozumu a životopisem jednoho z představitelů terezínského ghetta Jakob Edelstein.
Jak jste se vlastně dostala k překládání české literatury do hebrejštiny?
Když jsem pracovala na knížce o Jakobu Edelsteinovi z terezínského ghetta, měla jsem strach, že mě to bude příliš deprimovat. Tak jsem se rozhodla, že budu zároveň překládat Švejka. Ten byl u nás v Izraeli už známý, ale hlavně přes maďarštinu a němčinu, ne přímo z češtiny. Když jsem přestala novinařit, začala jsem se překladu věnovat více. Mohla jsem při tom také svobodněji nakládat se svým časem. U nás skoro neexistují překladatelé z češtiny do hebrejštiny. Nevýhodou toho ovšem je, že neexistují ani lektoři. Jako překladatelka tak mám velkou odpovědnost. Když doporučím nakladateli nějakou knihu a ono se jí pak nedaří, tak se necítím dobře.
Co znají lidé v Izraeli z české literatury?
Ještě než jsem začala překládat, znali Izraelci Karla Čapka a z divadla Švejka, ten se u nás hrál možná osmsetkrát. Milan Kundera se u nás prodával v takových nákladech, jako kdyby to byla izraelská kniha. Nejpopulárnější je teď Hrabal, ten už tu má své stálé čtenáře.
Stěžují si i izraelští intelektuálové stejně jako čeští, že lidé čtou stále méně? A když čtou, tak co čtou?
Ano, stěžují, ale na druhé straně existuje spousta malých nakladatelů a objevuje se i nový výkvět hebrejské literatury. Domácí kniha má navíc výhodu, že vyjde levněji. Tlustá kniha v překladu, to už musí být nějaký americký bestseller. Co je v Americe úspěch, i když to není nic moc, tak má devadesát procent naděje, že se to vydá také u nás. Překládáme ale hodně a nakladatelství může krýt režii i tisíci exempláři. Je však těžké pozornost ke knize přitáhnout. Skutečná literární kritika se skoro vůbec nepíše. Nejlépe jste na tom, když vydáte knihu pojatou jako zpověď. "Byla jsem znásilněna jako dvanáctiletá" nebo "Byla jsem milenkou milionáře" atd. Když odhlédneme od takových jmen jako třeba Amos Oz, tak pro mladší spisovatele není lehké prorazit.
Hebrejskou literaturu asi v Česku známe dost málo.
Chybějí tu překladatelé. Je tu například doktorka Jiřina Šedinová z Karlovy univerzity a její žačky, ale překladatelů z hebrejštiny je stále málo. Doufám, že se to během několika let změní. Zatím se hebrejská literatura většinou překládá přes angličtinu nebo němčinu.
Překládáte z češtiny často literaturu humoristickou či satirickou, mají Češi v Izraeli takovou pověst?
Od české literatury se humor očekává. Otčenáškova kniha Romeo, Julie a tma zapadla jako kámen do vody, protože to bylo vážné. První, na co se vás nakladatel zeptá, je to, zda je v tom humor.
Odráží se současná izraelská situace v literatuře i v satirické podobě?
Něco se objevuje, ale pokud jde o tak čerstvé události, jako je intifáda, o nich se píše těžko. Není zatím ten odstup.
Vaše autobiografie Víc štěstí než rozumu vzbudila docela velký ohlas. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že hodně je dáno tím, že umím česky. U jiných autorů si novináři musí lámat hlavu s angličtinou nebo němčinou a tady to mají naservírované česky. Jak to ještě bude s tou autobiografií, uvidíme. U mé knížky Mezi námi řečeno je zájem dán tím, že vyplňuje jistou mezeru, protože ty výrazy už skoro nikdo nezná. U knížky Víc štěstí než rozumu je snad zájem dán tím, že podává jiný obraz Izraele, než jsou lidé v Česku zvyklí. Je to osobní pohled na Izrael, občas i kritický. V každém případě jsem ráda, že tu mé knihy mohly vyjít.
