Dějiny jsou žvást, pravil automobilový král Henry Ford. Možná pro toho, koho nedrtí tak jako Aliide, Zaru, Hanse a další postavy, jimiž svůj román zaplnila finsko-estonská spisovatelka Sofi Oksanen.
Nyní třiatřicetiletá autorka za Očistu, svůj třetí knižní titul, dostala řadu ocenění včetně prestižní Finlandie a Literární ceny Skandinávské rady. Právem, jak se o tom mohou přesvědčit čtenáři v téměř třech desítkách zemí, kde dosud Očista vyšla. Kniha s perfektním stylem i jazykem je ve vyznění drásavá jako málokterá jiná.
A pohlédl na sestru
Lenka Fárová v doslovu upozorňuje na to, že finský název knihy Puhdistus by bylo možné do češtiny přeložit i jako očistec. Při čtení se však neodbytně vtírá jiné slovo – peklo, neboť tím protagonisté románu vesměs prošli. O Očistě se nepíše snadno.
Ne že by byla nějak příliš komplikovaná na čtení, naopak – člověk si spíš dokáže představit, že se odtrhne od konvenčního thrilleru než od této brilantně vystavěné prózy, v níž se jednotlivé linie příběhu proplétají jako nitky v gobelínu a napětí (byť podstatnější roli tu hraje psychologie postav) se stupňuje stránku od stránky.
Problém je v tom, co z prokomponovaného obsahu je možné prozradit a co ne. A tak je lepší jen nadhazovat. Časově (i když ne dějově) Očista začíná zhruba v polovině třicátých let minulého století na hřbitově jedné estonské obce, kde se mladičká Aliide prochází se svou sestrou Ingel.
Uvidí tam muže, po němž okamžitě zatouží. Strašlivě si přeje, aby se na ni podíval, jenže on pohlédne na Ingel. A je rozhodnuto: s Ingel se Hans ožení, Ingel mu porodí dceru, Ingel ho dělá šťastným – a Aliide nezůstane nic jiného než ta šílená, sobecká, neopětovaná láska, kvůli které se později dopustí příšerných věcí.
Ano, donutil ji k nim vše spalující cit. Ale také – a vlastně především – doba, v níž žila, a to, co v ní prožila. V roce 1940 Sovětský svaz anektoval pobaltské země a tisíce Estonců – včetně rodičů obou dívek – stejně jako Lotyšů a Litevců začaly mizet v sibiřských lágrech.
Lze se divit, že když o rok později na Sověty zaútočilo hitlerovské Německo, vítali Estonci jeho vojáky jako osvoboditele? Když se Sověti po pár letech vrátili, jejich válečné postoje jim patřičně osladili. Další deportace, zabavování majetku, zakládání kolchozů – a celou tu tragédii doprovázejí komické momenty, jako například ruské důstojnické paničky, které se po ulicích promenovaly v ukradených nočních košilích.
A taky naděje, ta bláhová naděje: "... nás přijde zachránit Anglie, zas bude všechno jako dřív, přijdou i Američané, Truman přijde, Anglie přijde, přispěchá záchrana na tak bílých plachtách, že jen bílá barva na estonské vlajce bude bělejší." Nepřišel nikdo.
Dvě lhářky, obě oběti
Vladivostok, rok 1990. Žijí tu tři ženy, ve skříni má každá připravený kufr s nejnutnějšími věcmi. Babička, matka, která téměř nemluví, a vnučka Zara, kterou babička tajně naučila zvláštní, ruštině zcela nepodobnou řeč.
Zara touží odjet na Západ, najít si tam práci a vydělat dost peněz, aby mohla pomoci rodině a vystudovat medicínu. Právě tuhle Zaru, zhroucenou a plnou modřin, najde jednoho rána roku 1992 zestárlá Aliide na zahradě svého domu.
Spustí se proud vzpomínek. Na to, jak Aliide a Ingel zinscenovaly hned po válce Hansovu smrt a ukryly jej v domě. Jak soudruzi v jeho smrt neuvěřili, jak ve sklepě Aliide mučili, znásilňovali, močili na ni – a pak jenom: "Vyhoďte ji, smrdí." Na to, jak Hansovu a Ingelinu dceru, sedmiletou Lindu, položili na stůl, roztáhli jí nohy a přitáhli rozpálenou žárovku...
A stejně se nic nedověděli. Zara tvrdí, že utekla před manželem. Nepřizná, nemůže přiznat, že žádný manžel neexistuje, že svou vysněnou cestu na Západ skončila v Berlíně v rukou ruského pasáka jako trýzněná a ponižovaná prostitutka nejhoršího ražení. To rozhořčení autorky nad tím, jak svět dokáže zacházet se ženami, je cítit z každé věty.
Přitom ty věty jsou ve své eleganci strohé, až popisné, Sofi Oksanen se obejde bez silných slov, ale to, co píše, je tak intenzivní, že se čtenář chvěje zděšením. (Jen jedna jediná věc v celé knize působí nevěrohodně: Zara má v podprsence stále ukrytou stařičkou fotografii, na níž jsou dvě krásné dívky – že by se jí podařilo uchovat si ji v těch úděsných podmínkách, v nichž v Berlíně žila?)
Lžou si navzájem, Aliide a Zara, dvě ženy, které dobře vědí, co je to strach, ale postupně, při přebírání malin a krájení rajčat, si začínají rozumět. I když jejich sbližování je stále zatíženo nedůvěrou a množstvím nezodpovězených otázek.
Proč někdo Aliide načmárá na dům Rusačka a Magadan? Proč nemá psa, když tu žije sama? Odkud a komu vlastně Zara utekla? Proč přišla právě sem? A kde doopravdy vzala tu starou fotografii, o níž staré ženě tvrdí, že ji našla tady v domě za odchlíplou tapetou? Proč Aliide tvrdí "Nemám sestru"?
Odpovědi přicházejí postupně a zvolna. Odhalují tragédie, utrpení, zločiny – až k tomu závěrečnému. Jenže čtenář se chtě nechtě musí ptát: jaké zločiny jsou horší? Ty, kterých se dopustí jedinec, nebo ty, kterými lidi ničí neúprosná doba?
Sofi Oksanen: Očista
Překlad Jan Petr Velkoborský.
Odeon, 304 stran, cena 279 korun
Hodnocení MF DNES: 90 %
