RECENZE: Ach, hlesla Lukrécie. Oči v sloup je experiment, který baví

Zajímavý a až překvapivě zábavný experiment nachystal do pražského Studia Hrdinů režisér Jiří Adámek. V inscenaci Oči v sloup se zabývá vztahem mezi divákem a hercem.

Ach, hlesla Lukrécie a pohnula levou paží směrem k zátylku. V novince Oči v sloup pražského Studia Hrdinů zazní tato věta opakovaně, nese se v podstatě celým představením.

V novince režisér Jiří Adámek a jeho tým (Klára Hutečková a Zuzana Sceranková) navazují na předchozí tvorbu, tedy na projekt Divadla Disk Skončí to ústa a rozhlasový kus Hra na uši. Tvůrčí trojice uvádí, že teprve ustavením názvu novinky jí došlo, že v každém názvu je zmíněn jeden smyslový orgán a projekty tak samovolně vytvořily trilogii.

Zatímco její první díl pracoval s experimentální poezií 60. let, jejím vršením i vynecháváním slov, druhou část inspirovalo především dílo Jiřího Valocha. Aktuální Oči v sloup se vedle Valocha hlásí k postkonceptualistovi Jánu Mančuškovi či třeba Velázquezově slavné malbě Dvorní dámy.

Právě odkaz na obraz z roku 1656 může návštěvníkovi leccos osvětlit. Velázquez tu zachytil moment, kdy malíř za dohledu osazenstva madridského dvora portrétuje panovnický pár. Divák se tak na obraz dívá očima ztvárňovaných vládců.

Podobně je třeba přistupovat k novince, která si v působivém sálu Studia Hrdinů hraje s interpretací a úhlem pohledu. Adámek zkoumá a rozebírá základní divadelní situaci, kdy jedni hrají a druzí se na ně dívají. Představení tak začíná osvětlením prázdného jeviště. Jednoduchý efekt v zažitém stereotypu a očekávání snadno upoutají pozornost diváka. 

Oči v sloup

70 %

Studio Hrdinů

premiéra 20. listopadu 2019

režie: Jiří Adámek

hrají: Vendula Holičková, Kateřina Neznalová, Ondřej Bauer, Fedir Kis, Daniel Šváb

A právě to, že se diváci dlouze a zaujatě dívají na prázdnou scénu, kde se přitom vůbec nic neděje, náhle okomentují hlasy herců ze tmy za obecenstvem. Pětice účinkujících, Vendula Holičková, Kateřina Neznalová, Ondřej Bauer, Fedir Kis a Daniel Šváb postupně sestoupí před diváky a vykonávají různé činnosti, k čemuž využívají přehršle zdánlivě nesouvisejících předmětů rozházených po členitém prostoru. Jednotlivé pohyby, odchody, příchody a promluvy si herci vzájemně komentují v duchu úvodní scény.

Ač může experimentální představení působit trochu samoúčelně a podle popisu zdánlivě nenabízí nic, co by skutečně upoutalo, je to právě naopak. Adámkovi se podařilo Oči v sloup zrežírovat a nadávkovat dialogy tak svižně, že většinu představení tvoří vtipné situace, které pozornost diváka udrží.