Víc o Týtý 2009Gott ovládl TýTý 2009 - průběh a výsledky večera I Češi umí předat ceny - recenze událecího večera Klidně budu druhá - rozhovor se Zpěvačkou roku L. Vondráčkovou |
Kategorii televizní zábavy jste nazval smutnou, mluvil jste o jejím soumraku. Skutečně jsme na tom tak špatně, nebo jste žertoval?
Tohle zrovna bohužel vtip nebyl. Česká televizní zábava skomírá, přestává se dělat. A obávám se, že o ni diváci momentálně ani nestojí.
Čím si to vysvětlujete?
Je možné, že v určité éře se hlavně diváci TV Nova zábavou přesytili. Navíc v ní bylo hodně škváru, zábava zdevalvovala a už ji zdaleka nedělali pouze mistři. Mívali jsme esa, jako byli Dvořák, Bohdalová, Kopecký či Menšík. Teď už esa nejsou. Zábava šla níž a níž a podle mě je teď opravdu na nule. Jestli se zase vzedme nebo ne, to samozřejmě nevím, ale nemám z dnešní situace dobrý pocit.
Chybí vám klasické estrády?
Víte, tohle slovo se dnes bere skoro jako nadávka: když chcete jako novinářka pořad pohanit, napíšete, že to byla „taková estráda“. Já ale přitom estrádu vůbec nevnímám jako něci hanlivého, je to prostě žánr. Může být i dobrá estráda. Důsledkem onoho negativního přístupu nicméně je, že se ji lidi bojí dělat. I já ji svého času po reakcích v tisku zalekl. Estrádu tu momentálně nemáme rádi.
Dá se zábava vyučovat?
Má svá pravidla, takže se dá trošku usměrnit či vysvětlit, to asi ano. Ale když vidím, jak dnešní mladí razí, že dobrá pointa je špína a že se má pracovat s trapasem... Tihle lidé se to možná ani učit nechtějí. Ať si to každý dělá po svém.
Jak dlouho jste se připravoval na dnešní večer?
Víte, já se neumím učit texty zpaměti. I můj pořad Všechnopárty je stoprocentní improvizace. V případě TýTý jsem měl daná témata, věděl jsem, že se musím naučit fakta o nominovaných a pořadech, ale tím veškerá příprava skončila. V podstatě to bylo tak, že jsem jel autem a za volantem přemýšlel, co asi tak zhruba budu říkat.
I vaše nadávání místo děkovné řeči byla improvizace?
Lhal bych, kdybych to tvrdil. Před předáváním za mnou chodilo tolik lidí, kteří se ptali „A co budeš dělat, když vyhraješ?“, že jsem se nad tou situací musel dopředu zamyslet. A napadlo mě, že si zanadávám.
Zaskočilo vás tedy vůbec vaše vítězství?
(smích) Vždyť jste viděla, že jsem si musel na hlavu vylít sklenici vody, tak moc jsem se z toho rozklepal. Samozřejmě, že zaskočilo.
A co všechny ty technické výpadky a nástrahy, které večer provázely?
To je něco, co sebou nese každý přímý přenos, člověk s tím musí počítat. Kdysi jsem se na to téma nechal slyšet, že úplně nejlepší přenos by byl takový, ve kterém by na moderátora spadl reflektor a přizabil by ho. Tomu by autenticitu nikdo neupřel. No a vidíte, teď jsem se sám nestačil divit, co všechno se může stát.
Upřímně řečeno, já trnula hrůzou, jestli vás nesejme to otáčecí obří zrcadlo za vámi.
Opravdu? Tak to jsem naštěstí nevnímal. Ale pointa by to byla dobrá. (smích)
Když nám ta televizní zábava skomírá, jak říkáte, nezaložíte si nějakou divadelní oneman show? Něco ve stylu Woodyho Allena?
Kdepak, monolog není moje parketa. Od začátku jsem milovík dialogu, rád někoho poslouchám, mluvím s ním a pak třeba i improvizovaně reaguju. I ve dvojici s Jardou Uhlířem jsem byl léta jenom proto, že jsem odkojený humorem slavných dvojic - jako malý jsem je obdivoval a toužil jsem dělat dialog na jevišti, což se mi splnilo právě s Jardou. Teď už sice v žádné stále dvojici nejsem, ale dialogy vedu dál. Sám bych se trápil.
