Po dobu Kovalčukova působení přestávala činohra ND plnit ten nejvlastnější úkol: odrážet svou dobu. Kovalčuka zaměstnávalo jiné poslání: uskutečňovat obrozenecké ideály, s nimiž přebíral odpovědnost za podobu naší první scény.
P o h o (v o) ř í m e s č e s k o u o t á z k o u
Na počátku stál dobrý úmysl: vyrovnat se s historickou ideou Národního divadla. Představa zlaté kapličky, kam si diváci přicházejí připomenout národní identitu, nejspíše dodnes vyzařuje ze základních kamenů neutuchající silou. Není divu, že senzibilní divadelník podlehl vlivu této patogenní zóny a hodlal se zhostit nelehkého úkolu. K němu byl vyzván Milanem Lukešem, předsedou tehdejší Rady Národního divadla, v jejíž kompetenci bylo vybírat umělecké šéfy.
Josef Kovalčuk, tehdejší úspěšný děkan brněnské JAMU, však přehlédl fakt, že byl osloven především pro své schopnosti, s nimiž počátkem 90. let postavil na nohy rozloženou vysokou školu. První scéně chtěl nabídnout mnohem více. A tak se zrodila idea „české otázky“, s níž činohra povede soustavný rozhovor. Již před sedmi lety Kovalčuk věděl, že na cestě do Evropské unie musí Národní divadlo „vztahovat vědomí lidí k hodnotám českého jazyka, české kultury a připomínat kontinuitu těchto hodnot“.
Úkolem činohry tedy bude vyslovit naši jedinečnou zkušenost z existence malého národa, a jelikož ve světě převažují tendence ke kulturní globalizaci, mělo by ND mít co nabídnout i mladým lidem, kteří si své češství dostatečně neuvědomují.
Proto Kovalčuk nejen coby šéf, ale i jako dramaturg chtěl být „u zrodu nových dramatických textů, které by svým zakotvením v nadosobním mravním řádu nastavovaly zrcadlo dnešnímu životu jednotlivců i společnosti“.
Budiž však z odstupu řečeno, že činohra potřebovala v té době něco docela jiného než národněobrozenecké ideje. Kovalčukův protikandidát, režisér Otomar Krejča, řešení nabízel: na prvním místě chtěl přebudovat „disproporční soubor“. Skutečnost, že ke Krejčovu nezvolení přispěla zákulisní intrika (loni o ní v Divadelních novinách podal svědectví dramatik Josef Topol), vypovídá o našich poměrech. Ke konsolidaci hereckého souboru pak nedošlo: nastalo období věčného provizoria.
Připomeňme: tím, že Josef Kovalčuk byl jmenován již v roce 1995, ovšem s nástupem do funkce od září 1997, se o dva roky prodloužilo funkční období druhého Kovalčukova protikandidáta, dosavadního šéfa činohry Ivana Rajmonta. Kovalčuk jeden rok dosluhoval na JAMU, další rok nastoupil do Národního divadla jako dramaturg; měl tudíž celé dva roky na přípravu koncepce.
Z a b e t o n o v á n v k a n c e l á ř i
Přestože Kovalčuk deklaroval svůj zájem o „regulérní dramatický text“, stejně se nikdy nepustil svého dramaturgického kopyta, které ve studiovém divadle typu HaDivadla představovala práce s „nepravidelnými“ texty, rozuměj dramatizacemi literárních předloh. Jestliže kandidující Krejča brojil proti postupům studiových divadel uplatňovaných v Národním divadle, Kovalčuk nepřestal věřit v jejich účinnost.
První přikázání hnutí studiových divadel v sedmdesátých a osmdesátých letech znělo - jestliže k vyslovení svého tématu nenacházím oporu v dramatické literatuře, nezbývá než si text napsat sám a dotvořit jej na jevišti. První inscenační vlaštovkou tohoto názoru byla Hrubínova Romance pro křídlovku ve Stavovském divadle, následovalo Bloudění podle Jaroslava Durycha a dramatizace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále v historické budově Národního divadla.
Kritika vcelku shodně a věcně konstatovala, že tato česká ulička jevištních adaptací nikam nevede, Kovalčuk reagoval trucovitým zabetonováním se ve své kanceláři, z níž vysílal stížnosti na adresu kritiky nedoceňující jeho úsilí. Přestože byl jako umělecký šéf kritizován i na půdě Rady Národního divadla, která jej do funkce navrhla, Josefa Kovalčuka nejspíš ani nenapadlo uvažovat o odchodu.
Trpělivý postoj rady bylo ještě možné pochopit v polovině Kovalčukova funkčního období, ale těžko později. Stačí připomenout tři roky starou blamáž, kdy bylo vypsáno veřejné výběrové řízení na uměleckého šéfa činohry Národního divadla. Tehdy se přihlásilo tak málo akceptovatelných uchazečů, že rada z bezradnosti, které ovšem říkala odpovědnost, o dva roky prodloužila mandát Kovalčukovi.
P o d c e n i l h e r e c k ý s o u b o r
Samozřejmě nelze omezit hodnocení Kovalčukova období na řadu lyricko-epických dramatizací zabývajících se českými tématy, jenomže právě neúspěch inscenačních „vlajkových lodí“ výrazně poznamenal klima v souboru, a tedy i skutečnost, že se převažující část repertoáru pohybovala v lepším případě na úrovni solidního průměru. Jakkoliv Kovalčuk zdůrazňoval, že specifikum Národního divadla spatřuje především v důrazu na mravní rozměr, jeho vlastní soužití s hereckým souborem mělo k ideálu daleko. Nedávno se ke Kovalčukovým šéfovským kvalitám otevřeně vyslovil herec Václav Postránecký, avšak to již byla opožděná špička ledovce, naznačující, v jakém letitém napětí probíhala komunikace mezi mužstvem a lidmi na kapitánsko-dramaturgickém můstku.
Rovněž Kovalčukova teze o nutnosti „otevřít Národního divadlo“ hostujícím posilám jej spíše usvědčovala z nepochopení prestižního prostředí první scény. Podcenění skutečnosti, že zdejší herecký soubor představuje elitní stáj individualit, které potřebují být stimulovány středními a velkými rolemi, rovněž přispělo k napětí.
O p a k o v á n í , j e ž n e n í m a t k o u m o u d r o s t i
Neklamným příznakem tvůrčího vyčerpání, kdy nedostatek invence začíná nahrazovat urputné hájení neúspěšné vize, jsou tendence ke stereotypnímu opakování byvších úspěchů i nepoučitelnost z chyb. Několik příkladů: temperamentní maďarská režisérka Eniko Eszenyi se svou první režií Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic postarala o sympatický vzruch v repertoárové nabídce. Divácký i recenzní ohlas jedné komedie podnítil Kovalčuka k sázce na jistotu: Eszenyi nastudovala v obdobném inscenačním klíči ještě další dvě Shakespearovy komedie, avšak se spíše sestupnou kvalitou.
Režisér Ivo Krobot, nesporně významný spolutvůrce éry Divadla na provázku, Činoherního klubu i Divadla pod Palmovkou, vyslyšel Kovalčukovu nabídku do Národního divadla a spolu s ním si prošel i stejným martyriem zatracení. V případě Hrubínovy Romance pro křídlovku a Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále se problematicky vracel ke svým inscenacím nastudovaným kdysi v adekvátnějším hracím prostoru. S replikou Klicperova Hadriána z Římsů přenesenou z Činoherního klubu do Národního divadla už utrpěl ostudu velkého kalibru. Podobně jako Krobot svázal svůj umělecký osud s Kovalčukovým, tak se i sám Krobot opíral zejména o herce Vladimíra Javorského, jehož obsazoval do hlavních rolí, ať už se na ně typově hodil, či nikoliv.
Se zvláštní umanutostí Kovalčuk sledoval i svou vizi předkládat divákům divadelně opracované skvosty české literatury. Umělecká prohra s adaptací Durychova Bloudění v režii J. A. Pitínského, a naopak jeho výrazný inscenační přínos v případě klasické Maryši, nepřesvědčily uměleckého šéfa o tom, že u režisérských osobností, jakou je Pitínský, bývá přínosnější jejich střetnutí s klasickým dramatem. Třetí Pitínského inscenace v Národním divadle opět vycházela z dramatizace - Vančurovy Markéty Lazarové.
P o t v r z e n ý o m y l
Ještě předloni Kovalčuk prohlašoval, že by měl zajímavé hry českých autorů, o nichž však ví, že je nelze inscenovat ve Stavovském divadle. Asi měl ještě v živé paměti nevydařený pokus o původní drama Antonína Přidala Noc potom. Avšak čas oponou trhl a na samém konci svého funkčního období si Josef Kovalčuk splnil své někdejší přání stát u zrodu nových dramatických textů, které by „nastavovaly zrcadlo“. Nikoliv sice v úloze dramaturga, ale jako umělecký šéf, který musí schválit jejich realizaci. Národní divadlo vypsalo soutěž o původní hru. Odborná porota, v níž zasedali i dramaturgové ND, sice první cenu neudělila, zato druhou cenu útrpně rozdělila mladým dramatikům - Zdeňku Jecelínovi a Luboši Balákovi. Jestliže se až dosud nad érou Josefa Kovalčuka vznášely rozpaky, pak realizace problematických textů obou autorů je definitivně potvrdila.
Jecelínova hra Rodinné sídlo nepostoupila v zavedené soutěži pro dramatické autory o cenu Alfréda Radoka ani mezi deset nominovaných textů, oceněná hra Luboša Baláka sice ano, ale Národní divadlo aktuálně inscenovalo autorovu jinou hru, kterou dramaturgii nabídl: politickou satiru Švejkův vnuk. Obě nešťastné inscenace potvrdily podezření, které se odborná veřejnost ostýchala po dobu Kovalčukova působení vyslovit naplno: jeho jmenování do funkce byl omyl, jaký bude činohra ještě dlouho napravovat.
Nezbývá než opakovaně zalitovat někdejšího rozhodnutí Rady Národního divadla a tehdejšího ministra kultury Pavla Tigrida, kteří dali důvěru Josefu Kovalčukovi. Neboť on se minul s dobou i se smyslem své funkce. Na rozdíl od politických pragmatiků moci zůstal ke škodě divadla věrný svým programovým slibům až do úplného konce.
Chceme-li přece jen hledat v Kovalčukově účinkování jakýkoliv pozitivní smysl, pak musíme konstatovat, že se mu paradoxně povedlo zpochybnit jméno instituce, které ho tak neblaze inspirovalo: Národní divadlo.
 Současný ředitel činohry Michal Dočekal vlevo) a jeho předchůdce Josef Kovalčuk. |
