Každý rok se o tom červnovém víkendu schází na Štvanici přibližně stejné množství publika, připraveného – bez ohledu na rozmary počasí – poznávat, jaká hudba se hraje v místech, která je často třeba složitě hledat na mapě.
Přitom se vesměs jedná o velké hvězdy v rámci world music, které pořadatel a dramaturg Respectu Borek Holeček "stahuje" z nejprestižnějších žánrových akcí typu WOMEXu. Neztratily se mezi nimi ale ani domácí kapely Jagalmay, L' arrache-coeur a Temporal Loop.
Nástroj brumle, který je u nás vnímán spíš jako dětská hračka, patří v horských oblastech Číny k šamanským nástrojům. Virtuos na tyto nástroje Wang Li používá různé tvary i velikosti a jeho soustředěné vystoupení je takovým malým obřadem.
Podobně rituální rozměr mělo vystoupení marocké skupiny Oudaden. Elektrická kytara, banjo a perkuse v rukou Berberů stavěly zvukové stavby, podobné chvílemi stěnám rockových kapel, chvílemi akustickým labyrintům minimalistických skladatelů.
Alžírská písničkářka Souad Massi je jednou z velkých hvězd současné world music. Lze ji klidně postavit do jedné řady s americkými či britskými "dámami s kytarou", jen melodika jejích písní je samozřejmě zcela odlišná. A zpráva, kterou ve svém hlase podává světu, asi i niternější.
Na závěr sobotního večera se návštěvníci dočkali skutečného "nářezu". Nizozemská postpunková kapela The Ex koketuje s africkou hudbou už léta. V projektu, který – rozšířena o výtečnou dechovou sekci – představila na Respectu, sekunduje veteránovi etiopské hudby, saxofonistovi Getatchewu Mekuriovi. Mimořádně energická hudba připomínala členitou a zvukově plnou jazzrockovou "mašinu". Divoce se tančilo na pódiu i pod ním.
Kromě toho, že zpěvačka Sahra Halgan ze země Somaliland na hranicích Etiopie a Somálska vyhrála nevyhlášenou soutěž o titul Krasavice Respectu, bylo její vystoupení unikátní ukázkou křížení hudebních světů. A také lidského angažmá v tom nejlepším slova smyslu.
Srbský zpěvák, který si po Armstrongovi říká Louis, přinesl jisté odlehčení. Jeho hudba vlastně není nic jiného než balkánský pop, za který zpěvák sklízí jednu zlatou desku za druhou. Jeho prorocká vizáž a svérázná pódiová show ovšem dodala vystoupení chvílemi až existenciální kontrapunkt.
Vyvrcholením celého festivalu byli očekávaně konžští Staff Benda Bilili. Mýlil by se ten, kdo by tvrdil, že se jedná o hru na sociální cítění fanoušků world music. Tady totiž vůbec nejde o to, že většina členů kapely jsou invalidé na vozíčcích či o berlích. Nečekaně hutný zvuk, který jsou schopni vyprodukovat vlastně jen v jednoduchém nástrojovém obsazení, jim mohou závidět zástupy takzvaně zdravých. A stejně tak očividnou radost ze hry i z nadšených reakcí publika.