Obrázek ze života sklepáckého

29. srpna 2000 10:06

I kdybychom se z obálky knihy Jana Boháče (nar. 1956) nazvané A pak uvidíš... nedočetli, že její autor působil v pražském Divadle Sklep a že v roce 1990 založil ve Slavonicích galerii Besídka a restauraci, i kdybychom na konci svazku nečetli doslov herce Tomáše Hanáka, který říká, že hlavní hrdina knihy je napůl fiktivní Pulkrábek a napůl skutečný Boháč, i bez těch potvrzujících informací by nám bylo jasné, že jde o román notně autobiografický.

Tušili bychom, že předobrazem té činorodé i chaotické pražské party, která v Boháčově próze s takovým diváckým úspěchem provozuje v 80. letech amatérské divadlo, byl Sklep či jiná grupa z Pražské pětky.

Sklepácká odvázanost a přiznávaná umělecká insitnost, spoléhající "za totáče" na spiklenecké souručenství jeviště s hledištěm a postavená na přesvědčení, že arogantnímu a agresivnímu režimu lze čelit veselím a osobní aktivitou, se otiskla do všech složek Boháčova románu.

A pak uvidíš
Jan Boháč

Ilustroval Martin Ceplecha, doslov napsal Tomáš Hanák. Maťa, Praha 2000, 272 stran, náklad a cena neuvedeny

Jeho chronologicky přímočaré vyprávění je podáno s pubertálně gymnaziální důvěrou v zábavnost a nespornou autentičnost nedávno prožitých příhod; nadto jsou tu natěšeně navršeny s přímo dějepiseckou a ochotnickou důkladností, která nehodlá nikoho nechat na pochybách o antikomunismu a občanské uvědomělosti hrdiny i vypravěče Pulkrábka. V hovorovém lexiku románu se nepozná, co je zamýšlená stylizace a co prostá jazyková neznalost, kterou nestihla opravit odpovědná redaktorka knihy Kamila Ostrá (například u slova "vyjímečně").

Aplikace sklepáckých postupů do individuálních a nedivadelních výkonů jeho členů a "sympatizantů" prakticky vždy přinášela a přináší výsledky s citelně slabším magnetickým polem. Jakmile je odříznut kolektivní duch a účinek přímé divadelní akce, vystupuje do popředí amatérština a naivismus, které si pak svůj půvab zachovají už jen při velmi střídmé stopáži - v básni, v krátké povídce, v rychlém výstupu, ne však v románu o zhruba 250 stranách. Boháčova próza je nezvládnutým soubojem s textovou hmotou.

Mějme ovšem na paměti, že Jana Boháče nesžíraly bůhvíjaké literární ambice, motivy jeho psaní zdají se být především kronikářské, ba i pietní: v jakýchsi stylizovaných, prozaizovaných memoárech zaznamenejme konec osmdesátých a počátek devadesátých let dříve, než to všechno zapomeneme. Boháčova kniha nese určitý vnitřní patos i přesto, že její autor je někdy patetický téměř kýčařsky a hrdina Pulkrábek - až na náklonnost k alkoholu a k nespisovným výrazům - čistý a pravdomluvný jako Mirek Dušín.

Pulkrábkovo snaživé chlapectví raší nejen v jeho nadrženém i ostýchavém přístupu k ženám, ale i v poněkud přerostle synáčkovském vztahu k rodičům, ve dvaatřiceti už koketujícím s lehkou patologií. Nějak nedospělé, v očekávání a provizoriu se zmítající jsou však téměř všechny postavy a v tomto směru je Boháčův žánrový obrázek ze života lidu sklepáckého asi vcelku věrný a sociologicky nikoliv nezajímavý.

A je to ovšem také a právě Pulkrábkova naivita a chlapecká energie, která v pohraničním, komunisty prosáklém městečku Týnci z polorozpadlé stavby vydupe první tamější soukromý podnik, hospodu s ubytováním. Ta svoji existenci teprve bude muset obhájit; kniha končí ve fázi, kdy začíná být zřejmé, že Pulkrábkovo podnikání nebude žádný med.