Od chvíle, kdy ho nalezli v Leonardově pozůstalosti, žasli nad tím obrazem přední znalci umění. „Oči mají třpyt a vlhký lesk, jaké jsou k vidění v životě. A kolem nich růžové a perleťové tóny, které spolu s řasami nelze vykreslit bez mimořádné jemnosti. Nos s krásnými dírkami, růžovými a jemnými, vypadá jako živý. Ústa přesně vykrojená a koutky rudých rtů přecházející v narůžovělé tváře popravdě nevypadají jako z barev, nýbrž z masa. Když se člověk pozorně zadívá na důlek pod krkem, může téměř spatřit tlukot jejího srdce,“ nechal se už v polovině 16. století – tedy tři desítky let po Leonardově smrti – unést Giorgio Vasari ve svém slavném díle Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů.
