Díky teoretikovi Zdeňku Lukešovi se můžeme prostřednictvím zajímavé publikace a neméně zajímavé výstavy Emil Králíček - zapomenutý mistr secese a kubismu, která se koná do 13. února v pražské Fragnerově galerii, dozvědět nová fakta z oblasti moderního stavitelství.
Zapomenutý stavitel
Architekt Emil Králíček (1877–1930) byl původně znám jen několika teoretikům. Pracoval totiž, jak bylo na přelomu minulých století zvykem, anonymně ve velké stavitelské firmě Matěje Blechy. Králíčkova tvorba prošla různými etapami, vždy je však svým charakterem jasně odlišitelná od prací ostatních dobových architektů. Některá jeho díla byla původně připisována jiným autorům. Například lucerna na Jungmannově náměstí Vlastislavu Hofmanovi, jiná byla i odborné veřejnosti neznámá. Králíčkův rukopis je poměrně jednoznačně čitelný, a tak se pomocí důkladného průzkumu podařilo dokázat jeho autorství u mnoha pražských secesních i kubistických domů či alespoň jejich průčelí.
Králíček se narodil v Havlíčkově Brodě, studoval na gymnáziu a odborné průmyslové škole, absolvoval praxi u architekta Balšánka. V druhé polovině devadesátých let 19. století odchází do Darmstadtu, kde se dostane do ateliéru Josefa Marii Olbricha, v němž se řeší aktuální architektonické úkoly. V roce 1903 se vrací do Prahy a nastupuje do renomované Blechovy firmy, která získává řadu zakázek v tehdy rušně se rozšiřujícím jádru Prahy.
Průkopník nových směrů
Po vyčerpání dekorativní secese nastupují v architektuře tendence, jež kladou místo okázalé zdobnosti důraz na tvorbu a konstrukci prostoru. Průkopníkem tohoto směru, který se formuje v letech 1906–09, je v Blechově firmě právě Emil Králíček. V rozmezí těchto let je určování Králíčkových děl mnohem snazší. Vídeňský sborník totiž publikoval v díle Pražské novostavby II sérii průčelí, u nichž byla uvedena i jména projektantů. Ke Králíčkovým důležitým architektonickým počinům této doby patří například libeňská sokolovna, nárožní palác Palmovka, Vaňkovo semenářství na Bubenském nábřeží či Krausova a Marešova vila v Bubenči.
V období kubistického přesahu do architektury (kolem roku 1912) je Králíček méně radikální než například Josef Chochol. Jeho používání ostrých prvků má však opět nezaměnitelný rukopis. Příklady takovéhoto řešení můžeme nalézt u Adamovy lékárny na Václavském náměstí či Karlínské záložny. Skvostem zůstává dům Diamant na rohu Spálené a Lazarské ulice. Málokdo také ví, že nároží kolem Lucerny na Václavském náměstí, tzv. Šupichovy domy s charakteristickou hranatou kupolí, jsou rovněž Králíčkovým dílem, včetně detailů jejich interiéru. Téměř neznámá je vila v Litoli (v Lysé nad Labem) s geometrickým dekorem a rovnou střechou, která v letech 1912–13 nebyla běžným prvkem.
Během první světové války byl Králíček povolán do vojenské služby, po roce 1922, kdy se vrátil do Prahy, nacházíme stopy jeho působení v realizacích jeho firmy Králíček – Šolc. V roce 1930 spáchal sebevraždu. Důvodem mohly být rodinné spory, ale i ekonomické potíže.
Výstava ve Fragnerově galerii působí, tak jako již řada architektonických prezentací posledních let, velmi atraktivně. Pomocí velkých závěsných vizualizací může divák obdivovat celé stavby i jejich detaily, na které ve skutečnosti nikdy nedohlédne. Expozice velmi názorně demonstruje nadčasovost Králíčkovy tvorby a poukazuje na fakt, že současná architektura bývá často velmi nevynalézavá.
