O ztracené lásce a nenalezeném klíči

Devítidílný seriál České televize O ztracené lásce může sloužit jako další příklad jakési postmoderny po česku. Tento styl je v tuzemsku občas mylně pokládán za hru bez pravidel, v níž je možné se dopustit prakticky všeho. Leč postmoderna neznamená, že si tak nějak smíchám, co mám rád a co mi přijde pod ruku, aniž přidám osobitý autorský styl a naleznu vnitřní řád díla.

Jistě, před záměrem a ambicemi tvůrců je nutno smeknout. Nejenže vyhledali nevšední látku, ale také o ní zjevně přemýšleli. V době, kdy seriálová tvorba mnohdy představuje reportážní záznam dvou mluvících hlav a točí se takzvaně na první dobrou - čili režisér pod tlakem času vezme první technicky vyhovující scénu, v éře takové továrenské výroby se tým Viktora Polesného rozhodně choval tvořivěji. Viditelně přemýšleli o stylizaci, barvitosti, obraznosti vyprávění, zkrátka, chtěli to udělat "jinak". Jenže jinak nemusí vždy znamenat skvěle - důležité je, aby ono "jinak" vycházelo z podstaty. Ale zde se přepečlivá lyrika stala jen jednotícím nástrojem chtěné "jinakosti" zvnějšku.

O ztracené lásce ČR 2000
Scénář	Eva Hudečková
Režie	Viktor Polesný
Hrají	Danica Jurčová, Lucie Bílá, Radoslav Brzobohatý a další

Seriál se totiž vzpíral přesnému žánru. Stavěl vedle sebe dávné rituály, lidové zvyky, náboženské hry i říši kouzel. Rozkolísán byl v jazyku, střídajícím moudré průpovídky jako z obrozeneckých kronik s ryze moderní mluvou; rozkolísán byl slohově i výtvarně; rozkolísán byl také zřejmou snahou oslovit co nejširší publikum. Nebyl ani klasickou hravou pohádkou, ani důkladným umělým mýtem stvořeným v duchu tolkienovského světa hobitů, byť právě tenhle dvojí půvab se střídavě snažil alespoň v náladách vykřesat.

Jenže na pohádku byl příběh příliš vážný a osudový. Spíše než lidské bytosti tu pod jejich jmény vystupovaly zosobněné symboly modliteb, zázraků, trápení, soužení, křížů, údělů. A spíše než dialogy se pronášely známé abstraktní pravdy o smutku, radosti, štěstí, osudu, službě. Vzniklo nazdobeně inscenované mudrosloví, doplněné modelovým mocenským panoptikem. Nevděk a zlo převládaly na hradě, láska a veselí naopak musely vyhrát v podhradí, kde se v závěru vynořil i osvícený šéf místní lidové samosprávy.

Občas se vyskytly prvky téměř thrillerové, ovšem třeba dravá ryba děsila tak na úrovni kreslených pohádek, rozhodně ne Čelistí. Občas se zjevil baladický tón v duchu Juraje Jakubiska, jenže na tuhle vzorovou legendu byly vášně příliš krotké, ba asexuální - zakázka pro vysílání od osmé hodiny večer musí být i dětem přístupná bez varovné hvězdičky. A konečně od Jakubiska či Felliniho si seriál půjčil motivy pouťově komediantské, leč bez jejich snově přirozené fantazie. Aranžmá připomínalo křiklavé maškarní reje na Silvestra, opět v bezpečné úpravě pro dítka.

Výhodou seriálu byla kolekce spolehlivých herců, ač ne všichni tu mohli spojit vzácnou komickou nadsázku s tragickou osudovostí jako Simona Stašová a Vladimír Dlouhý. Typově příjemná hlavní aktérka Danica Jurčová naštěstí nezářila lesklou úhledností panenek Barbie - její krása byla tichá, v dobrém slova smyslu venkovsky urousaná, byť ji zbytečně halili do vzdušných závojů jako při holčičích hrách na princezny a víly. Ač se její pouť točila v monotónním kruhu, herecky jí prošla vcelku bez úhony. Jen reakci na poslední radu udělenou v posledním dílu - "Taky bys mohla něco napsat" - by neuhrála ani vítězka deseti Oscarů.

Herečka Danica Jurčová v devítidílném seriálu O ztracené lásce.

Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce.

Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce.

Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce.

Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce.