Nicméně výtvarné pojetí vystavených objektů spočívá samo v sobě. Dvě předimenzované sportovní kabely od firmy Nike a mobilní telefon zmutovaný v kombinaci pavouka a vesmírné lodi - jimž předcházela autorčina variace na módní Malibu jako zástupný symbol příjemného pobytu někde v Tichomoří - vystavují pohledu především své nesporné estetické kvality. I když upozorňují na iluzornost toho, co vyjadřují, bereme je nikoli jako díla kritická, ale afirmativní. A jako umělecká díla mohou na rozdíl od svých předobrazů to, co nabízejí, splnit. Pokud žijeme teď a od umění nečekáme spásu.
Je ovšem otázka, zda se s tím lze spokojit v kontextu současného umění. Objekty spočívají samy v sobě až příliš. Diskuse, kterou lze nad nimi vést, by se měla týkat také toho, co zvolená forma přináší. Uklidňující a neproblematické formální řešení se zdá být koncem devadesátých let přece jen trochu málo. Svět ani historie umění nejsou místa, jimž lze uniknout.
Souvislosti vystavených objektů s některými utopickými nafukovacími projekty ze šedesátých let či s provizorní nafukovací halou Jana Kaplického jsou evidentní, avšak autorkou nereflektované.
Jestliže práce Kateřiny Vincourové vznikly v téhle podobě právě v těchto měsících, schází jim přece jen něco podstatného.
Můžeme je sice považovat za Pichlera či Filka devadesátých let - avšak pozitivní sebestřednost, která tvořila pevný základ jejích předchozích realizací, tentokrát naznačuje možné nebezpečí spoléhání se na psychologismus a intuici. V budoucnosti by právě v jistém druhu estetického autismu mohl ležet kámen úrazu.
Kateřina Vincourová: Call. Galerie hlavního města Prahy (Staroměstská radnice 2. patro). Výstava se koná do 13. června.