Z filmu O koních a lidech
Benedikt Erlingsson, herec známý z filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel?, natočil po dvou krátkých filmech dlouhometrážní, ne však dlouhou prvotinu, která má možná více trofejí a nominací od San Sebastianu po Tokio než minut.
Po všech stránkách originální film O koních a lidech netrvá ani půldruhé hodiny, slovy šetří ještě více než časem, přesto mozaikou příhod ze zapadlé osady donutí diváka co chvíli žasnout, trnout, nedýchat – a leckdy i zatínat zuby. Než ho závěrečný titulek ujistí, že ve skutečnosti nebyl při natáčení žádný kůň ani zraněn.
Bílá klisna, černý hřebec, šedé nebe a pod ním nekonečný prostor mezi odlehlými samotami; to je Island snímaný nikoli pro účelové kulisy bondovek, nýbrž očima rodáka znalého rázu zdejšího žití.
Nespěchá se, ale i čekání tady má docela jiný, vlastní rytmus. Údolí křižují odlesky, jak se starousedlíci chápou dalekohledů; každý pohyb, každý jezdec tu znamená událost, třebas míří jen na běžnou sousedskou návštěvu k prostřenému stolu.
Silná vodka, silný kůň
Právě takový výlet přinese vzápětí první z nevídaných obrazů, kdy muž, sám objekt skrývané touhy ze strany hostitelky, zůstává během fascinujícího milostného spojení zvířat v sedle: nehybný, trpný a trpící, bezmocný, pohaněný, všem na očích. Poté se nezúčastněně odklidí ze scény – a beze slova se pomstí.
Takových epizod ze sychravého konce světa propojuje Benedikt Erlingsson několik, přitom pokaždé způsobem, jenž se nikomu a ničemu jinému nepodobá, pokaždé s pointou, která doslova uzemní.
Jako motiv chlapíka, který prokřehlého koně použije místo člunu při cestě ledovým mořem k ruské lodi, kde chce sehnat alkohol. "Vodku máš? Dolary mám," domlouvá se lámaně. A když ho varují, že mu prodali čistý líh, s nejčernějším smíchem ve stylu Ztraceno v překladu přitaká: "Ano, silná vodka, silný kůň." Načež se vrací mořem zpět, zase na koňském hřbetě a zase s tečkou neodvratného zmaru.
Pohřeb zvířete, pohřeb člověka, obojí film sleduje bez vypjatých emocí, coby samozřejmou součást přirozeného koloběhu existence. Lidské vztahy se zde vyjadřují v málomluvné a zdrsnělé zkratce, například kvůli ostnatému drátu přes obecní cestu se schyluje ke krvavému duelu mezi jezdcem a traktoristou: rovněž s nečekaným, leč zároveň naprosto ústrojným úderem doslova mezi oči.
A současně všude kolem vládne krása; chladná, čistá, až se tají dech, krása téměř mystická, do níž jsou syrové balady zasazeny jako polodrahokamy do vzácného kovu.
Banality na plátno nepustil
Westernově laděná štvanice na utíkající stádo vyvolá vzpomínku na obdobný český pokus s kravskými uprchlíky ve filmu Bella Mia, pokažený ovšem plochými figurkami a plevelem morality.
Nic takového islandský tvůrce na plátno nepustí; skoro jako by svět svých bytostí obehnal minovým polem, kam se neodváží vstoupit ani nejlehčí banalita.
Snad nejkrutější, přesto opět plně organický akt záchrany, ke kterému se uchýlí muž s koněm ztracený v bílé vánici, vystřídají odlehčené námluvy v sedle včetně nezbytné lahve pro zahřátí a věcné erotiky s otěžemi v ruce.
Lov na koně, lov na muže; čistá podstata bytí. Osobitý kameramanský pohled propojuje nekonečnost pustiny s mikrosvětem domácké zvědavosti, od koňské kastrace po lidský sex se tu všechno odehrává v ohnisku dalekohledů.
Poezie tu prostě je
Nicméně k filmu na pomezí zázračného zjevení přece jen něco chybí, hlavně epizodická výstavba místy brzdí vypravěčskou soustředěnost. Ale silný pocitový zážitek zůstává.
Nabízela by se paralela s povídkovým pásmem Evalda Schorma Psi a lidé, jenže na rozdíl od díla z počátku zdejší politické normalizace si film O koních a lidech nemusí hrát na skryté podobenství a poezii si nepřidává umně zvenčí; prostě tu je.
