Včera ho představil v pražském Divadle Archa a dnes ho uvidí v brněnské Huse na provázku.
Proč jste se rozhodl převést Obamův politický proslov na scénu?
Když jsem si ho několikrát přečetl, byl jsem zasažen nejen jeho politikou, ale i poetikou. Ta je ukryta ve způsobu, jakým Obama rozkrývá bouřlivá společenská témata, jak klade všechny ty absolutní pravdy na stůl a cituje přitom Faulknera nebo Bibli. Provokuje k diskusi a apeluje na to, co je v nás dobrého, jako je potřeba spojit se či překonat sám sebe pro společnou věc. Vnímal jsem text jako univerzální příběh na téma "jak žít společně".
Zinscenování projevu není úplně obvyklé. Čeho jste tím chtěl dosáhnout?
Máte pravdu, je to zvláštní druh divadla, s nímž se ani ve Francii příliš často nesetkáte. Balancuje mezi divadlem a čtením, které by mělo vyústit v otevřenou debatu s diváky. Chtěl jsem nechat zaznít Obamovu jedinečnou řeč a pozvat diváky k určité formě meditace o společnosti, rase a o našich společných příbězích.
Premiéru měla hra v Paříži. Reagovali na ni diváci pozitivně?
Reakce pařížských diváků byly většinou pozitivní. Daly by se shrnout do jednoho třikrát opakovaného slova: emoce, emoce a zase emoce. Je třeba říct, že ti diváci, kteří očekávali nějaký expresivní tvar, odcházeli poněkud zklamáni. Ale moje interpretace byla jiná, intimnější, minimalistická. Po představeních velká část diváků zůstala v hledišti na diskusi a svěřovala se s tím, že je toto představení zasáhlo, obohatilo.
Pozvali jste prezidenta Obamu na představení?
Ne, myslím, že o něm neví, ale samozřejmě produkce projektu je v kontaktu s Obamovými advokáty, kteří nám udělili autorská práva k provozování.
Co konkrétně pro vás znamená fakt, že se Obama stal prezidentem?
Obamovo prezidentství pro mě znamená triumf toho nejlepšího, co v člověku je: schopnosti pracovat, schopnosti inteligentně myslet, překonat ty největší překážky a příkoří, s nimiž se v životě setkáváme. Žiju na ostrově Guadeloupe, který právě prochází složitým vývojem.
Shrneme-li ho do jednoho slova, můžeme říci, že francouzští Antilané z důvodů historických, politických či sociálních hledají své místo ve francouzské společnosti. Současná politická krize je vrací k sobě samým, k vlastní sebeúctě. Požadují od Francie, aby byla republikou pro všechny. Pro umělce je to velice inspirativní moment.
