Jak uvedl v jednom z rozhovorů, chtěl se vrátit k prostému psaní a mimo jiné i k tématu, jež prozatím nedostalo v jeho tvorbě prostor: fascinujícímu světu italské renesance.
Čarodějka z Florencie, která nedávno vyšla v češtině, se opravdu na první pohled liší od slavných Rushdieho opusů. V první řadě opouští 20. století a vrací se do století šestnáctého, oživuje dva slavné dvory té doby: svěží a uvolněnou Florencii a kvetoucí Fatéhpur Síkrí, bájné město velkého mughalského vládce Akbara.
Z Florencie do Asie
Do tohoto ráje na zemi přichází plavovlasý cizinec, který tvrdí neuvěřitelnou věc: že je synem slovutné čarodějky Karaköz, pratety velkého Mughala, jež byla kdysi unesena a nakonec se dostala do Florencie. Aby si zachránil život, musí po vzoru Šeherezády vyprávět. Jeho příběh císaře zaujme natolik, že nejenže zapomene na to, že chtěl neznámého pro jeho troufalost potrestat, ale především příběhu zcela podlehne.
Nebyl by to snad ani Rushdie, kdyby svůj příběh podal pouze v jedné časové rovině, kdyby nezabíhal do mnohdy až ubíjejících historických podrobností. Takto se ocitáme tu v Akbarových komnatách, tu v ulicích renesanční Florencie, plujeme po teplých tropických mořích, nakukujeme za závěsy nevěstinců, ale i Akbarova harému.
Skutečnost, že se Rushdie tentokrát mnohem víc než obvykle zaměřil na skutečné události a historicky doložené postavy, vyžadovala zevrubnou přípravu. I proto autor vybavil román rozsáhlou bibliografií. Ačkoliv Čarodějka z Florencie představuje v jeho dosavadní tvorbě velikou odbočku, nelze si nevšimnout jisté podobnosti se Satanskými verši.
Odhlédneme-li od skandálu kolem zobrazení Proroka a jeho manželek a zaměříme- li se na román samotný, zůstane nám mnohovrstevné dílo pojednávající o složité identitě postkoloniálního jedince a především o síle imaginace, prolínání reality a snu. Právě toto míšení reality a fikce hraje v knize jednu z hlavních rolí.
Zcela stěžejní je postava královny Džódhabaí, životní lásky velkého Akbara, o jejíž existenci se dodnes vedou spory. Když Rushdie tuto skutečnost zjistil, zajásal. Nikdy se netajil tím, že ho nadmíru zajímá hranice mezi skutečným světem a tím imaginárním, která je natolik křehká, že se může rozplynout.
Novinkou románu je zjevná sexualita. Postavy dvou slovutných krásek, které si uměly omotat kolem prstu všechny muže na míle daleko, nedávají ani jinou možnost, stejně jako výběr prostředí, především renesanční Itálie. Oproti jiným jeho knihám, kde hrál sexuální akt spíše roli statisty, je zde nedílnou součástí děje, a jak vidno, Rushdie si to užívá.
Destruktivní síla ženské krásy
V jednom z rozhovorů nazval tento román holdem destruktivní síle ženské krásy. Není tajemstvím, že ho psal v době manželské krize s Padmou Lakšmi, bollywoodskou kráskou, jež byla ženou neméně uhrančivou než obě hrdinky knihy. Autor ve skutečném životě dopadl jako muži v jeho románu – zhrzený, ale stále okouzlený její krásou.
Čarodějka z Florencie není typický Rushdie a běžný čtenář se asi bude obtížně orientovat v komplikovaném ději a historických alegoriích. Oproti Dětem půlnoci zde chybí výraznější dějová linie, která by pomáhala čtenáři proplout úskalími, jež skýtá autorův vybroušený jazykový styl a záliba ve vršení rovin.
Náročný čtenář bezpochyby ocení důmyslné propojení dvou světů: reality a fikce, Východu a Západu a stejně tak i historicky věrné zachycení doby. Jaké místo však tento román nakonec v Rushdieho tvorbě zaujme, ukáže až čas. Dle nepříliš nadšených reakcí v Británii a Americe to spíš vypadá, že jeho konzervativní publikum není s to přistoupit na velké experimenty.
Salman Rushdie: Čarodějka z Florencie
Překlad Pavel Dominik
Paseka, 344 stran, cena 389 korun
HODNOCENÍ MF DNES 70%
