Magdalena Kožená

Magdalena Kožená - V září 2003 zahajovala v Praze osmý ročník mezinárodního festivalu Struny podzimu. | foto: ČTK

Nový šéf opery chce pozvat Koženou

Opera Národního divadla má nového šéfa, dvaatřicetiletého režiséra Jiřího Heřmana. Ten je považován za jednoho z nejtalentovanějších českých divadelníků, do vedení kamenného divadla však přichází poprvé.

Jak vyvrátíte námitku, že pro tuto práci nemáte dost zkušeností?
Stojím v čele občanského sdružení in spe, s nímž jsem realizoval některé organizačně i finančně velmi náročné divadelní projekty. A pak je tu má osobní zkušenost s Národním divadlem, pro něž v současnosti připravuji inscenaci Monteverdiho opery Orfeo. Tato zkušenost je bohužel alarmující.

V čem například?
Považuji za zarážející, když ještě krátce před inscenační poradou nemá smlouvu ani režisér, ani výtvarník kostýmů a scénograf, a dokonce ani zahraniční sólisté, kterým těžko vysvětlujete, že vedení Národního divadla nemá čas. To není dobrá vizitka pro první scénu. Nicméně věřím, že právě celková složitá situace opery otevře cestu změnám.

Co chcete změnit především?
V divadle se musí obnovit předpoklady ke kvalitní práci: komunikace s lidmi a jasné plánování. Současný provoz, jak jsem ho poznal, je přetížen. Nezbývá čas na zkoušení a na realizaci náročnějších projektů. Není možné vymýšlet si tituly, na jejichž přípravu zbývá čtrnáct dní a pak se odehrají třeba jen jednou. Za optimální počet premiér považuji čtyři až pět za sezonu.

Slibujete jména režisérů jako Radok, Marthaler, Pountney. Už jste s někým jednal?
Mluvil jsem s Davidem Radokem. Nicméně jak on, tak další režiséři z této kategorie přijdou teprve ve chvíli, kdy jim připravíme podmínky a oni budou moci pracovat s umělci, o něž mají zájem.

Chcete navázat na dramaturgickou linii z éry ředitele Srstky, kdy české opery režírovali světoví tvůrci?
Určitě. Zahraniční režiséři mají zcela jiný pohled, dokážou z díla vytáhnout něco, co se nám může jevit jako nepřípustné, ale jen na první pohled. Jde téměř vždycky o promyšlenou koncepci, která přesahuje veškeré konvence a především něco sděluje. V cizině mne oslovila například Janáčkova Káťa Kabanová v režii Christopha Marthalera.

Co si myslíte o současné úrovni českého pěveckého umění?
To je na dlouhou diskusi. Mám pocit, že zůstáváme u jakéhosi vnějškového přístupu k profesi operního pěvce. Často si říkáme, jak jsme dobří, když to či ono dokážeme zazpívat, a přitom leckdy chybí základ, kterým je dechová technika. Ale to se odvíjí od problematiky našeho pěveckého školství.

Vy sám jste v Plzni původně studoval zpěv. Jaké máte zážitky?
Silné. Moje profesorka mne sice dostala na určitou úroveň, ale já pořád cítil obrovskou propast mezi pouhým „zpíváním“ a – řekněme – úplným pěveckým projevem, kdy ovládnete hlas i tělo a všechno propojíte v jeden celek. Nechtěl jsem ztrácet čas a obrátil jsem se k operní režii, která mne už dříve zajímala.

Budete mít odvahu sdělit některým sólistům, že jejich výkony neodpovídají nárokům první scény?
Ano, odvážím se toho spolu s šéfdirigentem poté, co budeme svědky konkrétního výkonu. Druhá věc jsou příslušné smlouvy, platí také zákoník práce. Budu se tomu věnovat, i když rozhodně nechci divadlo převrátit vzhůru nohama.

Jako šéfdirigenta navrhujete oceňovaného Johna Fiora. Přijal vaši nabídku?
Zájem z jeho strany je, záleží opět na podmínkách. Budeme s ním dál jednat. Myslím, že vůle je i na straně orchestru.

Ve své koncepci uvádíte i jména známých českých interpretů.
To je jedna z mých priorit, přivést do Národního české umělce, kteří úspěšně působí v zahraničí. Ať už to jsou dirigenti Netopil a Hrůša či pěvkyně Kožená, Pecková a Janková.

Máte představu, kde získávat nové zdroje financí?
Šanci vidím v cíleném sponzoringu, kdy každá nová premiéra má svého exkluzivního sponzora. Takhle to běžně funguje v zahraničí. Další možností by mohly být fondy Evropské unie, zvažuji i spolupráci operních domů visegrádských států.

Budete také sám inscenovat?
Rád bych, ale maximálně jednu produkci ročně.

,