NEZAPLNĚNÝ PROSTOR
Efmertová zvolila při realizaci svého velmi ambiciózního díla slibnou koncepci, na niž česká historiografie desetiletí čekala. Dosavadní syntézy 19. století se ponejvíce spokojovaly s vykreslením převážně politického vývoje českého národa. Ostatní oblasti, jako hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, nechávaly nepovšimnuté či je eliminovaly na kulisu politického dění. Navíc pojímaly společnost v českých zemích v úzce národním, a nikoliv teritoriálním smyslu. Čeští Němci tak zůstávali v pracích českých historiků na okraji zájmu. Efmertové se tak nabízela možnost vyplnit tuto nešťastnou mezeru a podívat se na společnost v její sociální a národnostní úplnosti. Tomuto pojetí by odpovídal i nacionálně neutrální název knihy a úvodní autorčino poněkud namyšlené vyznání, že její kniha je "výsledkem dlouhých úvah a promýšlení, jak zachytit a charakterizovat... z mnoha úhlů historického pohledu" v encyklopedickém zpracování dané období.
V čem zmíněná encyklopedičnost spočívá, není zcela jasné - snad je jí striktní rozdělení obsahu na kapitoly věnované výhradně politickému, sociálnímu, hospodářskému či kulturnímu vývoji. Uvedené řešení v sobě skýtá sice přehlednost, na druhé straně však rozbíjí jednotný a souhrnný pohled na společnost. I kdybychom tato úskalí, kterým se lze asi jen stěží vyhnout, pominuli, musíme konstatovat, že autorka zůstala mnohé sliby dlužna.
Předně opakuje nedostatky všech předešlých zpracování českých dějin 19. století: zájem omezuje především na střední a nižší vrstvy společnosti a rovněž vytěsňuje české Němce, neboť jim v celé knize vyhrazuje několik nepodstatných, porůznu roztroušených pasáží. Práce se tak stává pouhou kompilací dosavadní literatury bez jakéhokoli vlastního archivního či jiného výzkumu, který by mohl přinést nové informace, pohledy a názory na doplnění našeho poznání. Ale i výběr použité literatury je do značné míry nereprezentativní. Efmertová sice uvádí prakticky veškerou literaturu posledních let včetně nepublikovaných seminárních prací, na druhé straně nevyužila řady základních titulů starší české historiografie, ponechala zcela stranou snad všechny edice pramenů a až na pár nepodstatných výjimek nepoužila žádné zahraniční práce k tomuto období.
TELEFON NENÍ TELEGRAF
Jednotlivé kapitoly jsou zpracovány velmi různě. Autorka čerpající své poznání převážně z ideologicky pokřivených prací poválečného období se nedokázala oprostit od jednostranného nazírání na společnost a její vnitřní vztahy. Daleko nejhůře dopadla první kapitola, věnovaná politickému vývoji. Setkáváme se zde nejen s koncepční a obsahovou nevyvážeností, s "hluchými místy" ve vývoji, neobyčejnou povrchností, zjednodušováním, nejednoznačnými formulacemi i logickými rozpory, ale i se značným množstvím faktografických chyb. Schematismus je vlastní kapitole o hospodářském vývoji. Odbytým dojmem působí kapitoly o kulturním vývoji, které jsou mnohdy zredukovány na pouhý seznam autorů a jejich děl.
Naopak vcelku zdařile je nastíněn sociální vývoj české společnosti, přestože pro něj platí všechny již vzpomenuté limity: zejména v počátku této kapitoly se Efmertová opět dopouští dosti schematického pohledu. A k přínosným a dosud ve všech syntézách více či méně opomíjeným tématům patří zachycení vývoje vědy a techniky, každodennosti či pasáže z dějin módy.
Nemá cenu vyjmenovávat desítky v knize přítomných pochybení oscilujících mezi pouhými překlepy a až hrubými věcnými nesmysly. Upozorněme jen třeba na to, že si autorka plete telefon s telegrafem či že Svatá říše římská v polovině 19. století již dávno neexistovala. Rovněž předrevoluční zemská šlechta jako celek nepociťovala žádný "úkol národní záchrany". Efmertová nerozlišuje obsahový rozdíl mezi panslavismem a slovanským cítěním a tvrdí, že staročeši usilovali o "vytvoření jednoty habsburských Slovanů pod vedením Ruska". Rolník před rokem 1848 neklesal pod robotním jhem a při vysvětlování příčin revoluce 1848 v Evropě nelze vynechat požadavky politické. Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Výhrady lze mít i k nestejně kvalitní grafické úpravě, nereprezentativním tabulkám, chybám v popiscích obrázků a vůbec k jejich občas podivné volbě (např. výběr fotografie císaře Karla I., kde je zobrazen jako uherský král).
Kniha je zklamáním - ke konkrétním faktům je třeba přistupovat se značnou opatrností a je nutné kriticky přijímat sdílená hodnocení. Přesto přináší množství základních informací z různých oblastí života české společnosti 19. století. Může být proto pokládána v obecné rovině za zdaleka ne ideální, nýbrž za dostačující syntézu.
Marcela C. Efmertová: České země v letech 1848-1918, Libri, Praha 1998, náklad 3000 výtisků, cena 250 korun.
Efmertová zvolila při realizaci svého velmi ambiciózního díla slibnou koncepci, na niž česká historiografie desetiletí čekala. Dosavadní syntézy 19. století se ponejvíce spokojovaly s vykreslením převážně politického vývoje českého národa. Ostatní oblasti, jako hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, nechávaly nepovšimnuté či je eliminovaly na kulisu politického dění. Navíc pojímaly společnost v českých zemích v úzce národním, a nikoliv teritoriálním smyslu. Čeští Němci tak zůstávali v pracích českých historiků na okraji zájmu. Efmertové se tak nabízela možnost vyplnit tuto nešťastnou mezeru a podívat se na společnost v její sociální a národnostní úplnosti. Tomuto pojetí by odpovídal i nacionálně neutrální název knihy a úvodní autorčino poněkud namyšlené vyznání, že její kniha je "výsledkem dlouhých úvah a promýšlení, jak zachytit a charakterizovat... z mnoha úhlů historického pohledu" v encyklopedickém zpracování dané období.
V čem zmíněná encyklopedičnost spočívá, není zcela jasné - snad je jí striktní rozdělení obsahu na kapitoly věnované výhradně politickému, sociálnímu, hospodářskému či kulturnímu vývoji. Uvedené řešení v sobě skýtá sice přehlednost, na druhé straně však rozbíjí jednotný a souhrnný pohled na společnost. I kdybychom tato úskalí, kterým se lze asi jen stěží vyhnout, pominuli, musíme konstatovat, že autorka zůstala mnohé sliby dlužna.
Předně opakuje nedostatky všech předešlých zpracování českých dějin 19. století: zájem omezuje především na střední a nižší vrstvy společnosti a rovněž vytěsňuje české Němce, neboť jim v celé knize vyhrazuje několik nepodstatných, porůznu roztroušených pasáží. Práce se tak stává pouhou kompilací dosavadní literatury bez jakéhokoli vlastního archivního či jiného výzkumu, který by mohl přinést nové informace, pohledy a názory na doplnění našeho poznání. Ale i výběr použité literatury je do značné míry nereprezentativní. Efmertová sice uvádí prakticky veškerou literaturu posledních let včetně nepublikovaných seminárních prací, na druhé straně nevyužila řady základních titulů starší české historiografie, ponechala zcela stranou snad všechny edice pramenů a až na pár nepodstatných výjimek nepoužila žádné zahraniční práce k tomuto období.
TELEFON NENÍ TELEGRAF
Jednotlivé kapitoly jsou zpracovány velmi různě. Autorka čerpající své poznání převážně z ideologicky pokřivených prací poválečného období se nedokázala oprostit od jednostranného nazírání na společnost a její vnitřní vztahy. Daleko nejhůře dopadla první kapitola, věnovaná politickému vývoji. Setkáváme se zde nejen s koncepční a obsahovou nevyvážeností, s "hluchými místy" ve vývoji, neobyčejnou povrchností, zjednodušováním, nejednoznačnými formulacemi i logickými rozpory, ale i se značným množstvím faktografických chyb. Schematismus je vlastní kapitole o hospodářském vývoji. Odbytým dojmem působí kapitoly o kulturním vývoji, které jsou mnohdy zredukovány na pouhý seznam autorů a jejich děl.
Naopak vcelku zdařile je nastíněn sociální vývoj české společnosti, přestože pro něj platí všechny již vzpomenuté limity: zejména v počátku této kapitoly se Efmertová opět dopouští dosti schematického pohledu. A k přínosným a dosud ve všech syntézách více či méně opomíjeným tématům patří zachycení vývoje vědy a techniky, každodennosti či pasáže z dějin módy.
Nemá cenu vyjmenovávat desítky v knize přítomných pochybení oscilujících mezi pouhými překlepy a až hrubými věcnými nesmysly. Upozorněme jen třeba na to, že si autorka plete telefon s telegrafem či že Svatá říše římská v polovině 19. století již dávno neexistovala. Rovněž předrevoluční zemská šlechta jako celek nepociťovala žádný "úkol národní záchrany". Efmertová nerozlišuje obsahový rozdíl mezi panslavismem a slovanským cítěním a tvrdí, že staročeši usilovali o "vytvoření jednoty habsburských Slovanů pod vedením Ruska". Rolník před rokem 1848 neklesal pod robotním jhem a při vysvětlování příčin revoluce 1848 v Evropě nelze vynechat požadavky politické. Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Výhrady lze mít i k nestejně kvalitní grafické úpravě, nereprezentativním tabulkám, chybám v popiscích obrázků a vůbec k jejich občas podivné volbě (např. výběr fotografie císaře Karla I., kde je zobrazen jako uherský král).
Kniha je zklamáním - ke konkrétním faktům je třeba přistupovat se značnou opatrností a je nutné kriticky přijímat sdílená hodnocení. Přesto přináší množství základních informací z různých oblastí života české společnosti 19. století. Může být proto pokládána v obecné rovině za zdaleka ne ideální, nýbrž za dostačující syntézu.
Marcela C. Efmertová: České země v letech 1848-1918, Libri, Praha 1998, náklad 3000 výtisků, cena 250 korun.
