Témata knih autora vpravdě kultovního (i jeho oficiální webové stránky se jmenují The Cult) jsou čistě americká. V Klubu rváčů je to skrytá agresivita nenápadného úředníka, v Programu pro přeživší si Palahniuk bere na paškál obskurní, avšak o to nebezpečnější náboženské sekty. V Zalknutí hraje důležitou roli nákladný systém zdravotní péče.
Autor nicméně většinou nehodnotí a nesnaží se do svých románů vpašovat nějaký sociální rozměr, neřku-li apel. Jeho krédem je, že umění a životní poznání není zadarmo. Jeho hrdinové tedy prožívají spoustu utrpení, po kterém přijde jen opatrné vykoupení.
Palahniuk své knihy publikuje v pravidelném, ročním tempu, což je občas na škodu kvalitě. Jeho dosud poslední počin, román o fiktivním sériovém vrahovi Rantu Caseym, vyznívá kvůli použití vyprávěcí metody orální historie trochu jako zbytečný formální ornament - i když příběh je to místy skvělý.
S letošní novinkou by se měl vrátit starý známý Palahniuk, díky němuž budou silnější povahy jásat a slabší omdlévat. V románu Snuff, jehož vydání je ohlášeno na květen, vystupuje stárnoucí pornoherečka, která se chce do historie zapsat jako světová rekordmanka v počtu souloží za určitý časový úsek. Výdělek z filmu hodlá poukázat na konto svého dávno ztraceného dítěte, jež dala po porodu k adopci. Netuší však, že mezi šesti stovkami mužů, kteří se na natáčení budou podílet, je i její syn...
Hodně drsné povídky
Podobně silně zapůsobí na čtenáře i první stránky románu Strašidla, který se jen s dvouletým zpožděním objevuje v českém překladu. Jeho protagonisty je třiadvacet zkrachovanců s podivnými přezdívkami, kteří se na základě inzerátu slibujícího zásadní pokrok v jejich literární kariéře sejdou v opuštěném divadle, kde se budou pod vedením starého pana Whittiera v izolaci učit psát.
Místo tvůrčího zápalu však na ně čeká boj o holé přežití. Organizátor pobytu totiž zešílel a ve smrtelné agonii zničil všechny zásoby jídla. Osazenstvo divadla tedy musí najít nejen způsob, jak se vypořádat se svou tvůrčí krizí, ale i cestu, jak přežít.
Čekání na záchranu (i když operovat u Palahniuka s tímto slovem je poněkud nebezpečné) si skupina krátí vyprávěním příběhů, podobně jako si postavy z Chaucerových Canterburských povídek povídají na pouti do anglické církevní metropole. Postavy Strašidel si začínají číst své povídky už v autobuse, který je veze do divadla - a hned ta první stojí za to. Svatý Nestřeva v ní líčí, jak přišel o většinu svého tlustého střeva.
Na pouhých devíti stránkách musí čtenář několikrát přestat číst: nejdříve kvůli studu, pak ze zábavy, která se však záhy změní v hnus. Ne nadarmo autor uvádí, že veřejné čtení povídky je jen na vlastní nebezpečí. V příběhu s podivným názvem Nožba jde o mysterium, jež jako by z oka vypadlo osudům hrdinů Ukolébavky, v povídce Mezi lůzou si zase připadáme jako na návštěvě v Ellisově Americkém psychu.
Patrně nejlepší je Exodus, jehož hrdinka Cora je policejní psycholožka a náplní její práce jsou mimo jiné pohovory s dětmi, na nichž bylo spácháno sexuální násilí. K tomu, aby děti dokázaly vyjádřit, co se s nimi dělo, se v běžné policejní praxi používají látkové postavičky chlapce a dívky.
Jednoho dne Cora objedná nové panenky, ale omylem jí přijdou nafukovací latexové postavy obou pohlaví, samozřejmě s precizně vypracovanými tělesnými otvory. A Cora brzy zjistí, že její kolegové si nafukovacího chlapce a dívku nepůjčují z profesionálního zájmu či potřeby. I když se snaží figuríny všemožně ochránit, na konci jí nezbývá než s nimi uprchnout pryč...
Něco tu skřípe
Jenže i když se čtenář chvílemi opravdu skvěle baví, ve Strašidlech brzy začne cosi skřípat. Rámcový příběh umělců, kteří trpí v opuštěném divadle, je až příliš často přerušován dalšími povídkami. Děj se kupředu posouvá jen pomalu a fragmentárně, vypravěčů je možná až příliš mnoho. Každá z povídek má jiný rytmus, takže sotva se člověk začte, už jej autor nutí obrátit pozornost jinam.
Strašidla proto nemají žádnou gradaci: čtenáře prostě přestane bavit čekat na konec. Vyloženým omylem jsou pak poémy ve volném verši před každou povídkou, v nichž se rádoby básnicky shrnuje to, co nás v příběhu čeká. Básně nemají žádnou literární hodnotu a působí jen jako jakási autorova manýra.
Jako kdyby Palahniuk napsal pár vynikajících povídek a řekl si, že je škoda je vydat jen tak. Kvalitní materiál tedy obalí vatou nudné poezie a jednoduchého příběhu a výsledný produkt nazve román (z) povídek. V tomto kontextu tedy nelze říci, že by Strašidla patřila k tomu nejpovedenějšímu z Palahniukovy tvorby. Síla jeho přímočarého vyprávění se přece jen ukazuje nejlépe tehdy, když rezignuje na formální experiment a soustředí se čistě na příběh svého hrdiny.
CHUCK PALAHNIUK - Strašidla
Přeložil Richard Podaný. Odeon, Praha 2007, 368 stran, doporučená cena 279 korun
Hodnocení MF DNES: 60%
