Z muzikálu Limonádový Joe - Lumír Olšovský

Z muzikálu Limonádový Joe - Lumír Olšovský | foto: David PortMF DNES

Nový Limonádový Joe přilákal i toho starého

Představitel slavného filmového hrdiny Limonádového Joea Karel Fiala se ve stejnojmenném muzikálu Hudebního divadla v Karlíně vrací - tentokrát jako otec Kolalok.

Česká kultura prý zná jen dva fenomény, které i přes jejich lidovost milují intelektuálové, jen dva hrdiny, kteří se neustále obrozují v dalších a dalších zpracováních. Prvním je Haškův dobrý voják Josef Švejk, druhým Brdečkův hrdina v bílém, ve skutečnosti obchodní cestující, Limonádový Joe.

Zatímco Švejk je podle filmového historika Pavla Taussiga nejlepší v Haškově románové verzi, Limonádníka Jiří Brdečka dovedl k dokonalosti až ve filmové podobě. Pistolník vzývající limonádu byl totiž v době vzniku filmu starý už více než čtvrt století.

Bylo to však právě stříbrné plátno, které Brdečkovi vnuklo ideu zparodovat nejen rodokapsy, ale i slaboučké filmové kovbojky. Na sklonku září roku 1940 vyšla v tehdy populárním týdeníku Ahoj na neděli první část Joeových příhod.

S nápadem vytvořit dokonalého hrdinu Divokého západu, komického svou bezchybností, prý přišli redaktoři časopisu. Brdečka však pistolníkovi vtiskl jeho nejdůležitější rysy, hlavně pověstnou absolutní abstinenci.

Již v povídkách však čtenář najde některé „nesmrtelné“ věty a nápady, které Joea doprovázejí: například slavnou scénu, při níž je protivník přesně cílenou ranou odstrojen z kalhot.

Mnoho limonády - Joeova smrt
Po povídkách následoval román. Vyšel v roce 1946 a doprovodily jej Brdečkovy ilustrace, ostatně Brdečka spolu s Fernandem Váchou navrhli kostýmy pro filmovou verzi. V románu však autor v epilogu nechává Joea zemřít! Nikoli v přestřelce: po spravedlivém boji se zlem se Joe nešťastnou náhodou utopí při exkurzi v sodovkárně a následně se rozplyne v kádi své oblíbené tekutiny.

„Jak sladká to smrt! Tím nenarážíme jen na procento ovocného cukru (ostatně dosti malé) či procento sacharinu (ostatně dosti velké) v Catlettově výrobku, nýbrž máme na mysli její duchovní blaženství. A tak náš hrdina splynul s tím, co mu bylo tak nevýslovně drahé. Opravdu si nemohl přát nic lepšího. Budiž ještě dodáno ke cti firmy, že dodala s nevšední laskavostí (bezplatně!) truchlícím pozůstalým rozměrný demižon naplněný limonádou z té podezřelé kádě, který pak byl pietně pohřben na cowtownském hřbitůvku. Tam odpočívá, lehce šplouchaje, náš milovaný Joe až dodnes,“ píše Brdečka.

Limonádník vstoupil na divadelní prkna poprvé v režii a úpravě Josefa Šmídy ještě za okupace v roce 1944 v pražském Divadélku Větrník. Lihuprostého galána hrál Zdeněk Řehoř, Hoga Foga Zdeněk Stránský, který později padl na pražských barikádách.

Mládež se bavila nad skvěle provedenou parodií na kovbojky (příběh ostatně rámoval a komentoval čtenář morzakoru, tedy laciných „krváků“), ale nacházela mezi řádky i kritiku nacistického řádění. Joeovi mučitelé, vyžívající se v představách sadistických praktik, prý neměli tak daleko k pánům z gestapa s dlouhými koženými kabáty.

Podruhé se Joe objevil na jevišti v roce 1955. Na scéně dnešního pražského divadla ABC si poprvé roli prohnaného padouchaeskamotéra vyzkoušel Miloš Kopecký, neurvalého Grimpa si stejně jako ve filmu zahrál Josef Hlinomaz.

Právě tato divadelní verze byla základním podkladem scénáře. Od té doby jsou nejrůznější divadelní adaptace Joea podobným evergreenem jako opakování filmu ve svátečním televizním vysílání.

Jak to bylo s kolalokou
Ačkoliv Brdečka varioval mnoho let jedno téma, rozličné verze se liší nejen v drobnostech, jako jsou jména a počet postav. Tak především v limonádovém motivu. V povídkovém vydání Joe holduje prachobyčejné citronádě, v románu už přísahá na značku Allison Catlett & Cie.

Jak se z oné limonády stala kolaloka, zcela jasné není. Adam Novák, autor úpravy Limonádového Joea pro Karlín, dokonce objevil dokumenty, podle nichž slavný slazený nápoj měl ve filmu mít jméno a logo Coca-Coly.

„Na tehdejší poměry byl Joe velmi drahý, muselo se postavit celé westernové městečko. Jedním z nápadů bylo, že peníze do filmu přitečou od výrobce Coca-Coly, ale v rámci socialistického státu něco takového nebylo myslitelné. Avšak v poslední verzi scénáře byla ještě kolakoka, až v posledku se z ní stala kolaloka,“ říká Novák.

Podstatné však je, že až ve snímku Oldřicha Lipského není Joe pouze kovbojem bez bázně a hany, ale obchodním cestujícím v limonádě, který svými kousky zajišťuje reklamu pro firmu. Tak tomu bude i v karlínské inscenaci.

Novák má nevděčnou úlohu, Limonádník není jen rodinné stříbro, to je přímo národní zlatý poklad. „Všechny existující dramatizace jsou vytvořeny spíše pro malá divadla. Snažil jsem se tedy držet filmu s vědomím, že divadlo má jiné zákonitosti, a co nejvíc zachovat repliky, které pan Brdečka geniálně napsal,“ vysvětluje.

Největším posunem jsou však připsané songy. „Připsal jsem pět písní. Vycházel jsem z Brdečkovy poetiky - třeba slavnou větu ‚padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina‘ jsem rozvinul do závěrečného songu rodinného klanu. Na motivy Grimpa a jeho výroku ‚mučeníčko je moje potěšeníčko‘ vznikl song Tortura, společnost s mučením neomezeným,“ popisuje Novák. Posílil i „reklamní linii“.

„Brdečka se živil za války jako reklamní textař a prožil určitou fascinaci reklamou. Ale když měl Joe filmovou premiéru, publikum reklamu neznalo, na obrazovce nebyl tehdy ani pan Vajíčko. Dnes je to naopak věc velmi živá. Vtéto oblasti jsem přidal, až vznikly skoro jakési reklamní bloky, jaké známe z televize,“ doplňuje Novák.

Ještě více parodie
Odlišně bude pojat i běloskvoucí pistolník: vycházet bude z naturelu svých hereckých představitelů Lumíra Olšovského a Aleše Hámy. „Nelze angažovat vizuálně dokonalého manekýna, za nějž by někdo zpíval. Tím, jak jsme hledali Joa, vznikaly různé verze scénáře, zastavil jsem se na čísle osm. Limonádník coby Háma či Olšovský znamená, že jsme ještě více v parodické rovině.“

Režisér Antonín Procházka zase inscenaci vybaví množstvím přidaných gagů. „Dobře udělaný gag je pro mě vrcholem komedie. Diváci samozřejmě dostanou notoricky známé věci z filmu, ale pouhé opakování by mě netěšilo. Už dopředu je jasné, že mnohým se náš Joe nebude líbit, protože nebude úplně totožný s filmovým. To bych považoval za podobný omyl, jako když se prorokovalo, že nikdo nezahraje lépe Švejka než Karel Noll. Pak ho ztvárnil Rudolf Hrušínský a mnozí další. Švejk i Joe se zpracovávají znovu a znovu,“ uzavírá Antonín Procházka.