RECENZE: Kéž by byl Poslední lovec čarodějnic opravdu poslední

  • 32
Scénář Posledního lovce čarodějnic, který dnes vtrhl do světových kin včetně Česka, byl prý před pěti lety na hollywoodském seznamu nejslibnějších dosud nenatočených textů. Měl tam zůstat.

Při pohledu na výsledek právě kvalitám scénáře divák těžko věří stejně jako zprávě, že už se plánuje druhý díl. Příběh totiž není ani originální, ani důmyslný: titulní hrdina ve středověku zabil královnu čarodějnic, ta na něj uvalila kletbu nesmrtelnosti, a zatímco muž stovky let likviduje její následovnice ve velkém až do současného křehkého příměří, zlo se chystá znovu povstat.

Slátanina? Jistě, ale navíc stereotypně rozvržená – lovcův tým tvoří starý kněz, mladý kněz, mladá „hodná“ čarodějka – a provázená dutými sděleními typu „Páchne to zde smrtí“ nebo „Černá magie je velmi zlá.“

Navíc se málo pracuje s humorem, takže typický zastřený hlas Vina Diesela v titulní roli postrádá vděčnější „hláškovací“ prostor. Tím víc místa naopak zabírá vetešnický čarodějnický folklor. Meče, sekery, kůly, pochodně, mouchy, červi, přízraky dětí, oživlé kořeny, slizy, kostry, lebky s vyceněnými zuby, tváře rozpadající se v prach. Plus čarodějnická rada připomínající šílenou kapelu z 80. let, jak trefně poznamená nepřítel, a hlavně digitální trikový kolovrátek.

Třikrát deset procent lze vykutat za maličkosti. Za dekadentní podobu čarodějnického baru, za pokus o památeční selfíčko s lovcema zejména za okamžiky, kdy film pracuje s prvky detektivky. Kdykoli však hrdina odloží bizarní rekvizity speciálního vyšetřovatele na stopě zápachu shnilých pláňat a začne se prát, jsme zpět na půdě akční béčkové fantasy, byť za áčkové peníze.