"Když jsem přišel na Kavčí hory, z různých nepříjemných chvil mě dostala právě možnost pracovat dál s touhle partou, která se drží v tuzemsku ojedinělého žánru - nepohádkových, reálných dětských příběhů. Takové filmy jako Kruh třeba nelámou komerční rekordy, zato se dají hrát léta a léta," říká šéfproducent dětské tvorby České televize Dušan Kukal.
Kruh, jehož hrdinkou je malá gymnastka hledající po těžkém úrazu nové cíle i vztahy, vznikl v produkci ČT za přispění Státního fondu kinematografie. Při svých festivalových předpremiérách v Plzni i ve Zlíně získal ceny od ekumenických porot, ale pro režisérky jsou prý podstatnější vzkazy malých diváků, které hned vyloví z kabelek. Na kouscích papíru, neumělým písmem a s chybami se jim děti například svěřovaly, že hrdinku na invalidním vozíku moc litují, ale že se prý určitě uzdraví a klidně ještě pojede na "olimpijské hry".
Obě režisérky spolu natočily už několik filmů, před Kruhem třeba rodinnou komedii Artuš, Merlin a Prchlíci; na další, televizní pohádku, se chystají. Přitom se rády přou, skáčou si do řeči a málokdy se shodnou. Třeba tvrdý trénink mladičkých sportovkyň, který v Kruhu zachytily, posuzuje každá jinak. "Bylo mi jich líto, když jsem sledovala ten dril a zátěž v tak útlém věku," přiznává Plívová-Šimková. Králová oponuje: "Ty dívky to samy chtějí, pohání je ctižádost, jsou premiantkami i před tabulí, nejen v tělocvičně."
Zajímavou kapitolu Kruhu představuje hudba. Dělí se o ni dva autoři, Petr Hapka, který pracoval na osmi z šestnácti filmů Plívové-Šimkové, a dávno již zesnulý Zdeněk Liška, podepsaný pod prvními třemi díly téže režisérky včetně slavného titulu Lišáci-Myšáci a Šibeničák. Liškovy motivy objevily filmařky v archivu a na otázku, zda už někdy byly použity, reagují smíchem. Kukal pak vysvětluje: "Ano, ta hudba už zněla; víte kde? V Íránu, jako někdejší zakázka pro slavností otevření teheránského pavilonu."
Ať dospělí nemluví
(Recenze Mirky Spáčilové)
Pro film Kruh platí dvě pravdy. Tu první by měly formulovat děti asi tak do deseti let - jim je příběh adresován, o nich se snaží vypovídat, s jejich přijetím či odmítnutím tedy stojí i padá. Pravda druhá suše konstatuje, že obě režisérky, společně i každá zvlášť, už natočily lepší filmy než Kruh. Skoro všechny. Nicméně je nutno říci, že posadit dítě na invalidní vozík je námět hrozící takovými klišé, že mohl dopadnout ještě hůř.
Sám děj bohužel většinu oněch hrozeb naplní. Nadaná gymnastka a jedničkářka, navenek obrněná i proti rozvodu rodičů, se zraní při závodech a nemůže chodit; v nemocnici a pak na vsi u dědečka a babičky si najde nové záchytné body i vztahy, zdolá sebelítost a dokáže se vrátit do školy jako vítěz nad vlastní malověrností.
Jen prostředky, s nimiž film pracuje, nejsou vždycky tak černobílé. Cvičící školačky, příští Lolitky v dokonalém pohybu, představují půvabný objekt pro kameru; hudba zčistajasna udeří mocnou silou, za jakou by děkoval i hollywoodský velkofilm. Za zmínku stojí také dva slibné, pohříchu "nedohrané" motivy. Předně dětská nechuť vůči šprtům, zde vzorné žačce a závodnici Fanynce, již učitelé vyzdvihují a spolužačky nesnášejí. "Jen se předváděj, hvězdičko!" syčí na dívku při tělocviku jedna z nich. Jenže proměna tohoto vztahu spolu s rozpaky vůči hrdinčině náhlé invaliditě se pak odbude jako v čítance: učitelka pohovoří, děti se zastydí a polepší. Podobně nedotažený je protipól Fanynky, kluk ze vsi, repetent a rošťák, zároveň však vysněný "princ na koni". Z konfrontace výkonné, spolehlivé, ctižádostivé, typicky městské hrdinky s venkovským přítelem, který vyznává docela jiný životní rytmus i hodnoty, se dalo vytěžit víc než z banálně starosvětské chalupářské idyly s křížalami, bramboráky a opékáním buřtů, již tu předestřeli.
A když mladí po nočním táboráku a ranních buchtách od Fanynčiny babičky děkují slovy "Takovéhle pohostinství jsme nikdá neměli", i rodič, natož dítě, nevěří svým uším. Takových šroubovaných vět bohužel Kruh nasbíral více, přičemž je zcela neomylně vkládá do úst hlavně dospělým, kteří - s výjimkou pár tváří, třeba uměřeného dua rodičů Žilková-Matásek - velmi špatně hrají. Čirý děs nastává, když "velcí" zkoušejí lyriku. Ve snových scénách s dětmi může slepice létat a dívky nosit závoje - symboly volnosti, pohybu, poezie tady nevadí. Ale jak dospělý zadeklamuje "Přilétlo k nám jaro", nastává trapno. Kruhu by pomohlo, kdyby tu dospělí nemluvili - nebo vůbec nebyli...
Kruh, jehož hrdinkou je malá gymnastka hledající po těžkém úrazu nové cíle i vztahy, vznikl v produkci ČT za přispění Státního fondu kinematografie. Při svých festivalových předpremiérách v Plzni i ve Zlíně získal ceny od ekumenických porot, ale pro režisérky jsou prý podstatnější vzkazy malých diváků, které hned vyloví z kabelek. Na kouscích papíru, neumělým písmem a s chybami se jim děti například svěřovaly, že hrdinku na invalidním vozíku moc litují, ale že se prý určitě uzdraví a klidně ještě pojede na "olimpijské hry".
|
Kruh | |
| Režie | Věra Plívová-Šimková, Drahomíra Králová |
| Scénář | Věra Plívová-Šimková |
| Kamera | Juraj Šajmovič |
| Štřih | Katarína Geyerová |
| Hudba | Zdeněk Liška, Petr Hapka |
| Hrají | Pavla Hermanová, Veronika Žilková, Karolina Krejčí, David Matásek, Emília Vášáryová, Jiří Pecha, Jan Potměšil ad. |
| Žánr | drama |
| Původní název | Kruh |
| Délka | 73 minut |
| Premiéra | 7. června 2001 |
Zajímavou kapitolu Kruhu představuje hudba. Dělí se o ni dva autoři, Petr Hapka, který pracoval na osmi z šestnácti filmů Plívové-Šimkové, a dávno již zesnulý Zdeněk Liška, podepsaný pod prvními třemi díly téže režisérky včetně slavného titulu Lišáci-Myšáci a Šibeničák. Liškovy motivy objevily filmařky v archivu a na otázku, zda už někdy byly použity, reagují smíchem. Kukal pak vysvětluje: "Ano, ta hudba už zněla; víte kde? V Íránu, jako někdejší zakázka pro slavností otevření teheránského pavilonu."
Ať dospělí nemluví
(Recenze Mirky Spáčilové)
Pro film Kruh platí dvě pravdy. Tu první by měly formulovat děti asi tak do deseti let - jim je příběh adresován, o nich se snaží vypovídat, s jejich přijetím či odmítnutím tedy stojí i padá. Pravda druhá suše konstatuje, že obě režisérky, společně i každá zvlášť, už natočily lepší filmy než Kruh. Skoro všechny. Nicméně je nutno říci, že posadit dítě na invalidní vozík je námět hrozící takovými klišé, že mohl dopadnout ještě hůř.
Sám děj bohužel většinu oněch hrozeb naplní. Nadaná gymnastka a jedničkářka, navenek obrněná i proti rozvodu rodičů, se zraní při závodech a nemůže chodit; v nemocnici a pak na vsi u dědečka a babičky si najde nové záchytné body i vztahy, zdolá sebelítost a dokáže se vrátit do školy jako vítěz nad vlastní malověrností.
Jen prostředky, s nimiž film pracuje, nejsou vždycky tak černobílé. Cvičící školačky, příští Lolitky v dokonalém pohybu, představují půvabný objekt pro kameru; hudba zčistajasna udeří mocnou silou, za jakou by děkoval i hollywoodský velkofilm. Za zmínku stojí také dva slibné, pohříchu "nedohrané" motivy. Předně dětská nechuť vůči šprtům, zde vzorné žačce a závodnici Fanynce, již učitelé vyzdvihují a spolužačky nesnášejí. "Jen se předváděj, hvězdičko!" syčí na dívku při tělocviku jedna z nich. Jenže proměna tohoto vztahu spolu s rozpaky vůči hrdinčině náhlé invaliditě se pak odbude jako v čítance: učitelka pohovoří, děti se zastydí a polepší. Podobně nedotažený je protipól Fanynky, kluk ze vsi, repetent a rošťák, zároveň však vysněný "princ na koni". Z konfrontace výkonné, spolehlivé, ctižádostivé, typicky městské hrdinky s venkovským přítelem, který vyznává docela jiný životní rytmus i hodnoty, se dalo vytěžit víc než z banálně starosvětské chalupářské idyly s křížalami, bramboráky a opékáním buřtů, již tu předestřeli.
A když mladí po nočním táboráku a ranních buchtách od Fanynčiny babičky děkují slovy "Takovéhle pohostinství jsme nikdá neměli", i rodič, natož dítě, nevěří svým uším. Takových šroubovaných vět bohužel Kruh nasbíral více, přičemž je zcela neomylně vkládá do úst hlavně dospělým, kteří - s výjimkou pár tváří, třeba uměřeného dua rodičů Žilková-Matásek - velmi špatně hrají. Čirý děs nastává, když "velcí" zkoušejí lyriku. Ve snových scénách s dětmi může slepice létat a dívky nosit závoje - symboly volnosti, pohybu, poezie tady nevadí. Ale jak dospělý zadeklamuje "Přilétlo k nám jaro", nastává trapno. Kruhu by pomohlo, kdyby tu dospělí nemluvili - nebo vůbec nebyli...
 Z českého filmu Kruh. |
 Z českého filmu Kruh. |
 Z českého filmu Kruh. |
 Z českého filmu Kruh. |
 Jan Potměšil v českém filmu Kruh. |
