Nové může být vlastně všechno, na co lidé alespoň trochu zapomněli

Sledujeme-li kulturní retrovlnu na zájmu o zahraniční hudbu a pomineme-li geniální klasiky typu Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, tak "nové" může být vlastně vše, na co už lidé pozapomněli. Pokud se legendární dinosauři probudí k životu, jejich publikum se stává mimořádně tolerantní - snad oslavuje ducha, který zůstal v muzice vyvanulého provedení. Davy táhnou na vystoupení Black Sabbath, ačkoli zpěvák Ozzy Osbourne se plouží po pódiu jako stín. Lidé se nemohou nabažit comicsových monster Kiss: kapela, která se kvůli revivalu dala znovu dohromady, sem přijede už potřetí.
RABOVÁNÍ ZAPRÁŠENÝCH ŠUPLÍKŮ
Vyumělkované i seriózní kompilace, dokumenty minulých dekád, ovládly trhy. Stačí pohled do předvánočních žebříčků: U2, Phil Collins, Dire Straits, Mariah Careyová, Joe Cocker a další. Posluchače zajímají i nahrávky, které spadly pod stůl Beatles, Bruce Springsteena, Davida Bowieho či Franka Sinatry a jež dříve neprošly sítem autocenzury. Prodávat se dá i naprostý hudební odpad, je-li spojen se jménem považovaným za klasické. Třeba když Yoko Ono zveřejní zkusmé nahrávky z kazeťáku tragicky zemřelého Johna Lennona a tváří se, že jde o dosud nevydané originály. Ve světě je málo nových původních tvůrců. "Existuje spousta vynikajících muzikantů, kteří hrají jako Hendrix, ale málokdo z nich dokáže vystupovat sám za sebe," říká hudební režisér Milan Cimfe z pražského studia Sono. A k čemu jsou další stovky Hendrixů? "Vývoj se odvíjí v cyklech. Všechno v populární hudbě již bylo vytvořeno," napsal britský měsíčník Q. I nové silné skupiny jsou prý vlastně jenom ekvivalenty k Pink Floyd (Radiohead), Rolling Stones (Verve) a dalším velikánům. Aktuální směr devadesátých let vyznačily hudební technologie a počítače schopné vytvářet muziku, již lidské ucho dosud neslyšelo - či modulovat rytmy, které by žádný bubeník nezahrál. "Mým hudebním nástrojem je nahrávací studio," prohlašoval již v šedesátých letech producent Phil Spector a nynější dekáda poskytla muzikantům neskutečné možnosti. Došlo k tomu paradoxně zrovna v době, kdy proud talentů vysychá. "Není důležitá hudba, již hrajete nebo kterou si vypůjčíte z cizí nahrávky, podstatný je výsledný pocit. Devadesátá léta jsou o pocitu," tvrdí britští diskžokejové v týdeníku Melody Maker. Staré snímky Franka Sinatry nebo trumpetisty Milese Davise jsou pro ně pocitovou linkou, již "všijí" do svého projektu. V oblasti té taneční hudby, jež je díky moderním technologiím všežravá, kaleidoskopická, a tím dokonale splňuje nároky devadesátých let, spatřují mnozí vizionáři budoucnost popu.
STĚRAČ ČASU
Jiný retroproud představuje kříženec lidové muziky a současných trendů nazývaný world music. Například newyorská kapela Klezmatics hraje kramářské písně staré několik století. Maďarská kapela Muzsikász fascinuje publikum rekonstrukcemi balkánských verbuňků... A aby to bylo ještě zamotanější, nástroje domorodců, jako je třeba australská píšťala didgeridoo, figurují i v chemicky vyrobených nahrávkách taneční hudby. Na přelomu tisíciletí je v muzice možné všechno a retro hraje v tomto procesu roli jakéhosi stěrače času. Virtuální Beatles nahrávají s hlasem mrtvého Johna Lennona a nikdo už se tomu nediví, zatímco byznysmeni si mnou ruce. Retro přestavuje možnost, jak stále znovu prodávat hudbu, která již byla jednou natočena. Navíc se retroprocesy zkracují a je jen otázkou doby, kdy se objeví pamětnické reedice či antologie Nirvany, Masive Attack nebo Björk, tedy umělců, kteří patří do devadesátých let. Až se stane retrem nahrávka, která odezněla teprve včera, budou marketingové snahy dovedeny k absolutní dokonalosti.