Nové, už dvaadvacáté album slavné šansoniérky nese název Easy Come, Easy Go a je výjimečné hned v několika ohledech. Tím prvním je jeho formát: vychází ve třech verzích: jako dvanáctipísňové CD, jako luxusní trojdiskový komplet, obsahující osmnáct písní na dvou CD a bonusové DVD s rozhovory s protagonistkou a producentem Halem Willnerem, a jako vinylové dvojalbum.
Výjimečný je projekt Easy Come, Easy Go také již zmíněným jménem producenta. Willner s Marianne Faithfull natočil v roce 1987 její podle mnohých vůbec nejlepší album Strange Weather. A nejen to. Jedná se o člověka s jasným producentským rukopisem, schopného soustředit kolem sebe zcela mimořádné spolupracovníky. Toto album by mohlo posloužit přímo jako výkladní skříň jeho práce.
Kdo je Hal WillnerAmerický producent (nar. 1957), jehož doménou jsou především takzvané "tribute projekty", tedy alba a koncerty k poctě významných osobností hudební minulosti. Nejslavnějšími projekty tohoto druhu jsou Weird Nightmare: Meditations on Mingus (1992) s příspěvky Keitha Richardse, Henryho Rollinse či Leonarda Cohena, a September Songs: The Music of Kurt Weill (1995) za účasti mj. Nicka Cavea a PJ Harveye. Na samostatných albech spolupracoval Willner mj. s Lou Reedem, Laurií Anderson či spisovateli Williamem S. Burroughsem a Allenem Ginsbergem. Pro Marianne Faithfull před Easy Come, Easy Go produkoval dvě alba: Strange Weather (1987) a Blazing Away (1990). |
A do třetice je Easy Come, Easy Go výjimečné repertoárem - což ovšem souvisí s výběrem producenta. Oněch osmnáct písní je totiž jakýmsi pomyslným "průstřelem" bezmála sto lety dějin populární hudby obou stran Atlantiku (s "nárazovým" přesahem k ještě o pár set let staršímu lidovému materiálu). Vším tím ovšem hlas Marianne Faithfull, poznamenaný už léta jejím kdysi divokým životním stylem, proplouvá naprosto bez zaváhání.
Kdo je Marianne FaithfullBritská zpěvačka a herečka, narozená v roce 1946. Z naivní zpěvačky popsongů 60. let se propracovala v respektovanou nejprve rockovou interpretku, posléze směřovala stále blíže k osobité podobě šansonu. Nazpívala mj. řadu songů Kurta Weilla, interpretovala Toma Waitse, řadu meziválečných amerických jazzových a muzikálových šlágrů, ale i původní tvorby. Mezi její nejvýznamnější a nejvýše oceňovaná alba patří Broken English (1979), Strange Weather (1987), 20th Century Blues (1997), Kissin´ Time (2002) a Before The Poison (2004). Od 60. let průběžně pracovala i jako filmová herečka, natočila přes 20 snímků, proslavil ji film The Girl On A Motorcycle (1968), naposledy zazářila vloni ve snímku Irina Palm. |
Zatímco předchozí dvě alba Marianne Faithfull byla složena z nového původního materiálu, který pro ni naskládaly rockové hvězdy minimálně o jednu generaci mladší (PJ Harvey, Nick Cave, Damon Albarn, Jarvis Cocker a další) a zvukově a produkčně se nahrávky držely současnosti, jež kupodivu dobře ladila s otřískaným hlasem tohoto "Toma Waitse v sukních", jak bývá občas zpěvačce přezdíváno, novinka naopak zcela rezignuje nejen na původní skladby, ale i jakékoli zařazení soundu a stylu.
Ale právě v tom je její síla. Hal Willner soustředil mimořádný muzikantský tým, ve kterém je fantastický kytarista Mark Ribot, známý nejen jako experimentátor, ale také dlouholetý "pobočník" Toma Waitse a v poslední době doprovazeč dua Robert Plant - Alison Krauss, dále basista Greg Cohen, který svůj zájem dělí mezi avantgardní a naopak velmi tradiční jazz (za pár dní jej uvidíme za zády Woodyho Allena), nebo bubeník Jim White a houslista Warren Ellis, takto členové hodně divoké australské party Dirty Three (druhý jmenovaný je samozřejmě zároveň v posledních letech pravá ruka Nicka Cavea).
Album zcela zásadně poznamenal i výběr aranžérů: na jedné straně stálý Willnerův spolupracovník, stylově rozmáchlý Steve Weisberg, na straně druhé známý divoch z newyorské "downtown scény" (coby trumpetista bývalý člen kultovních Lounge Lizards Johna Lurieho a dnes vůdce vlastní party Sex Mob) Steven Bernstein, a ve zcela neposlední řadě Gil Goldstein, proslulý vyloženě jazzový aranžér, k jehož nejzajímavějším pracem patří aranžování několika desek "all stars" souboru SF Jazz Collective.
V takovémto kontextu tedy už asi málokoho překvapí, když si třeba v Ellingtonově Solitude, kterou proslavila Billie Holiday, skvěle "povídá" klarinetové kvinteto(!) s Ribotovou kytarou, nebo když v hitu "pop-soulmana" Smokeyho Robinsona Ooh Baby Baby, dokonale balancujícím na hraně mezi avantgardou a muzikálovým kýčem, zní dechová sekce, složená ze čtyř tenorsaxofonů, proti šíleně zboosterované kytaře.
Stylově se album pohybuje mezi folkem (Flandyke Shore s dominantním akordeonem Gila Goldsteina), country (písničky od Dolly Parton či Merlea Haggarda - v jeho Sing Me Back Home zpívá s Marianne Faithfull "starý přítel" Keith Richards), blues a jazzem, nadčasovým šansonem a písničkářstvím (překrásná In Germany Before The War Randyho Newmana), rockem 60. let (Many A Mile To Freedom z repertoáru britských Traffic) až po hudební současnost: Salvation od Black Rebel Motorcycle Club (kde neuvěřitelně dobře ladí zpěvaččin hlas s vokálem Seana Lennona) nebo The Crane Wife od The Decemberists s hostujícím hlasem Nicka Cavea.
Jinými slovy: snad úplně ode všeho něco - a přesto má Easy Come, Easy Go do pověstného dortu pejska a kočičky na míle daleko. Kromě společného cítění, či spíše "pocitu" všech podílníků, snahy být přítomni vzniku něčeho výjimečného a podílet se na tom odpovídající měrou, je to samozřejmě především zcela nezaměnitelný zpěv Marianne Faithfull. Přesně ten typ zpěvu, který dokáže povznést i sebeslabší píseň. A má-li k dispozici píseň, či dokonce písně vynikající, rozkvete do krásy bez ohledu na věk a rozsah.