Jsou starší, že vypadají jako strašidla nikoho nepřekvapí, natož aby pobouřilo, a jejich někdejší fanoušci už davovému šílenství povětšinou taky odrostli.
Deska Humanoid, která pro jistotu vychází souběžně v německy i anglicky zpívané verzi, je navíc jen papundeklovou sbírkou průměrných popových písniček s elektrickými kytarami, na které byste překvapivý moment hledali hůře než v zápletkách Dana Browna.
Řemeslně jde samozřejmě o čistě a šikovně provedenou práci, které není co vytknout. Snad až na kačeří angličtinu a zpěv Billa Kaulitze. Ale ať už se Tokio Hotel schovávají za tvrdé kytary nebo elektronické rytmy, stále jim chybí jakákoliv osobitost a obsah.
Typická je pro desku nevzrušivá průhlednost prvního singlu Automatic, který by snad chtěl být výbušný, ale daří se to asi tak jako děravému papírovému pytlíku.
Problém kapel jako Tokio Hotel není v jejich úspěchu, ale v tom, že náhle nabytou slávu neumějí a možná z podstaty nemohou umět posunout dál. Chybějí jim kořeny.
Kdyby namísto průměrné rockové balady World Behind The Wall nebo chtěně tvrďácké titulní skladby Humanoid přišli s čímkoliv, co není jen dobře propočítaná hra na jistotu, stála by snad jejich tvorba za poslech.
Takhle však zůstávají jen oslavy průměrnosti, navíc zrůdně schované za nespoutanost mládí. Ač možná o tom Tokio Hotel sami vědí. Humanoid přece není člověk. Stejně jako na jejich desce není lidská ani nota.
HODNOCENÍ MF DNES 30%
