Sláva však byla vykoupená dlouhým čekáním: Lahiriové povídky totiž američtí nakladatelé odmítali několik let. Tlumočník nemocí měl navíc obrovský komerční úspěch, ve Státech se ho prodalo na šest set tisíc výtisků. Kniha vyšla česky, na březen se připravuje i Lahiriové další dílo Nezvyklá země.
Od tří let žijete ve Spojených státech a považujete se za Američanku. Mnohé vaše povídky se však odehrávají v Indii. Proč?
Má první kniha se odehrává v Indii částečně kvůli tomu, abych si zachovala určitý odstup od tématu, na druhou stranu si myslím, že o místo jako takové mi až tak nejde, spíš o postavy, o jejich skutečný život. To mě zajímá, dějiště je pro mě druhořadé.
Často píšete o hledání kořenů, o indicko-americké realitě, o snaze prosadit se. Knihy s touto tematikou bývají velice úspěšné – Tlumočník nemocí byl bestsellerem, vaše další kniha se dočkala filmového zpracování. Čím si vysvětlujete takovou oblibu?
Nevím a upřímně vzato to ani moc vědět nechci. Za sebe snad mohu jen říct, že mé knihy vyšly v historicky převratné době, kdy se v Americe konečně dostaly ke slovu různé skupiny imigrantů, jež si tady budovaly svou kulturu celé předešlé půlstoletí – od druhé světové války. Tahle země byla samozřejmě vždy založená na imigrantech, ale až v šedesátých letech se začali výrazněji prosazovat. Mé knihy vyšly v době, kdy do Ameriky nemířilo už tolik lidí z Evropy, ale z celého světa, především z Asie či Latinské Ameriky... To vše zásadně proměnilo tvář země a já doufám, že moje povídky i práce ostatních autorů reflektují celou tuto změnu a následnou proměnu americké společnosti.
Čtěte recenzi oceněné knihyTlumočník nemocí nedostal Pulitzerovu cenu náhodou, je skvělý |
Myslíte si, že se to bude dotýkat i generace vašich dětí? Budou pro ně vaše knihy ještě podstatné?
Možná ano, možná ne. Já se však nepovažuju za autorku takzvané druhé generace, nepíšu tolik o imigraci a identitě jako takové. Myslím, že mé povídky nejsou tematicky vyhraněné, a doufám, že budou zajímat i další generaci. Třeba už jen proto, že se snažím psát o vztazích jako takových. To snad bude, doufejme, pro čtenáře zajímavé vždycky, když budu psát o zcela běžných problémech, kterým musíme během svého pobytu na tomto světě čelit všichni.
V britské literatuře začínají nejmladší autoři s indickými kořeny inklinovat k tradicím, ale také třeba k velmi konzervativnímu pohledu na svět a náboženství. Vnímáte podobné tendence i v Americe?
Upřímně řečeno nevím, budeme si muset počkat. Spojené státy jsou trochu jiný případ, jsou historicky mnohem mladší než Velká Británie. Až čas ukáže.
Často píšete o životě "mezi dvěma světy", podobně jako Kiran Desai nebo Salman Rushdie. Ten dokonce mluvil o "bájných, vysněných domovech". Kde máte vy svůj domov?
V době dospívání se můj postoj k domovu dost měnil, většinu života jsem si vlastně nebyla příliš jistá, kde ten můj vlastně je. Na jasnou odpověď jsem přišla až v dospělosti – pomohly mi děti, založení rodiny a můj manžel, díky kterým jsem pocítila, že i já můžu mít jeden konkrétní domov. I když domov nechápu v národním pojetí ani v zeměpisném smyslu – to v mém případě ani moc nejde. Ale pokud se ptáte na domov, tak zrovna teď je to určitě New York.
Jak byste ho popsala?
Newyorský život mám velice ráda. Je to místo všech a zároveň nikoho, hlavně je to však ideální místo pro lidi, jako jsem já, kteří se díky němu mohou cítit někde "doma".
V češtině vám brzy vyjde další sbírka povídek Nezvyklá země. Jak se liší od Tlumočníka nemocí?
Tlumočník nemocí je má prvotina a vlastně jsou to už docela staré texty – vydala jsem je před deseti lety a napsala ještě mnohem dříve. Byl to můj první pokus o beletrii, první literatura, kterou jsem napsala. Nezvyklá země je naopak má zatím poslední, třetí kniha, která snad odráží můj literární růst. Aspoň tedy doufám.
