Když mu došly peníze, vrátil se do Nizozemska a napsal knihu.
Román Filip a ti ostatní vyšel v roce 1955 a povšimla si ho kritika i čtenáři. Za své básně - psal je souběžně a vyšly v básnickém debutu Mrtví hledají dům - pak získal cestovní stipendium.
Nooteboom cestuje pořád; k tomu píše básně, dramata, prózu, publicistiku. V současnosti je nejpřekládanějším žijícím nizozemským autorem. Za román Následující příběh, vydaný letos v překladu Olgy Krijtové Mladou frontou, získal v roce 1993 evropskou literární cenu Aristeion.
Na to, že Nooteboom nedokončil ani gymnázium, je Následující příběh "podezřele" protkán znalostí klasické literatury. Hlavní postavou románu je Herman Mussert, bývalý středoškolský latinář a překladatel Ovidia. "Z gymnázia jsem zběhl, na univerzitu ani nepomýšlel, ovšem číst řecky a latinsky jsem se naučil v mládí u františkánů," objasňuje Nooteboom. Proti školským institucím v zásadě nic nemá, jen si myslí, že "spisovatelům mohou uškodit".
Román Následující příběh také ukazuje, že Nooteboom vyznává pohyb v čase a prostoru nejen ve svém životě, nýbrž také ve svých dílech, ve své imaginaci, jak dokládá i další autorova próza - román V holandských horách, který letos vyšel slovensky. Ale ne všechny jeho práce jsou tak jemně, fantazijně utkané - knihy přímo reflektující jeho zážitky z cest a pobytů jsou publicistické, esejistické. Například Berlínské poznámky, v nichž Nooteboom, který v Berlíně rok žil, zachytil historický pád zdi. Olga Krijtová ve svém doslovu k románu Následující příběh připomíná, že Nooteboom byl také u pařížských studentských bouří roku 1968 i u nepokojů v Jižní Americe. "Nootebooma žene zvláštní instinkt do míst, kde se zrovna něco děje," charakterizuje svého autora překladatelka.
"Když někdo tolik cestuje jako já, tak je víc než pravděpodobné, že se k něčemu nachomýtne," říká klidně Nooteboom. Na otázku, co vlastně na svých cestách hledá či před čím utíká, pak odvětí: "Nezlobte se, nic osobního, ale na tenhle dotaz odpovídám stále a tak často lžu, že už sám nevím, co je pravda. Prostě jsem od mládí v životě chtěl dvě věci - cestovat a psát." Má příjemnou vlastnost lidí, kteří věří kvalitě své tvorby, ale zároveň se nepřeceňují. Setkání se čtenáři nezatěžuje autorskou "skromností". Na obálce českého vydání Následujícího příběhu se tvrdí, že Nooteboomovo jméno "je ve vzdělaneckých kruzích v poslední době skloňováno častěji než jméno Milana Kundery". Nizozemec Kunderu označuje za inteligentní hlas současné literatury, ale hned dodá, že jeho novější romány nezná. Román V holandských horách, napsaný v roce 1984, Kunderu výslovně zmiňuje - je v něm pasáž o Nesnesitelné lehkosti bytí. "Čtu beletrii dost málo, ale mám své důležité spisovatele: Proust, Calvino, Borges," netají se.
Svou nejnovější práci, která zatím nemá název, Nooteboom napsal střídavě v Austrálii a v Kalifornii. V Praze byl poprvé.
Na společném čtení s několika dalšími nizozemskými a českými autory spisovatelsky "pudově" vycítil, že vznikající próza Jáchyma Topola, který tu z ní četl, by mohla být dobrá. "Jsem zvědavý na výsledek, rád bych ji četl celou. Je to poctivé, vášnivé psaní. A to mám rád." V ulicích hlavního města Nooteboom také cosi objevil. "Určitou celistvost a zároveň labyrint...," snaží se pojmenovat pocity z Prahy. Jistě se prý vrátí.
Až bude čas. Teď musí nejdřív znovu do Brazílie a pak do Japonska.
Román Filip a ti ostatní vyšel v roce 1955 a povšimla si ho kritika i čtenáři. Za své básně - psal je souběžně a vyšly v básnickém debutu Mrtví hledají dům - pak získal cestovní stipendium.
Nooteboom cestuje pořád; k tomu píše básně, dramata, prózu, publicistiku. V současnosti je nejpřekládanějším žijícím nizozemským autorem. Za román Následující příběh, vydaný letos v překladu Olgy Krijtové Mladou frontou, získal v roce 1993 evropskou literární cenu Aristeion.
Na to, že Nooteboom nedokončil ani gymnázium, je Následující příběh "podezřele" protkán znalostí klasické literatury. Hlavní postavou románu je Herman Mussert, bývalý středoškolský latinář a překladatel Ovidia. "Z gymnázia jsem zběhl, na univerzitu ani nepomýšlel, ovšem číst řecky a latinsky jsem se naučil v mládí u františkánů," objasňuje Nooteboom. Proti školským institucím v zásadě nic nemá, jen si myslí, že "spisovatelům mohou uškodit".
Román Následující příběh také ukazuje, že Nooteboom vyznává pohyb v čase a prostoru nejen ve svém životě, nýbrž také ve svých dílech, ve své imaginaci, jak dokládá i další autorova próza - román V holandských horách, který letos vyšel slovensky. Ale ne všechny jeho práce jsou tak jemně, fantazijně utkané - knihy přímo reflektující jeho zážitky z cest a pobytů jsou publicistické, esejistické. Například Berlínské poznámky, v nichž Nooteboom, který v Berlíně rok žil, zachytil historický pád zdi. Olga Krijtová ve svém doslovu k románu Následující příběh připomíná, že Nooteboom byl také u pařížských studentských bouří roku 1968 i u nepokojů v Jižní Americe. "Nootebooma žene zvláštní instinkt do míst, kde se zrovna něco děje," charakterizuje svého autora překladatelka.
"Když někdo tolik cestuje jako já, tak je víc než pravděpodobné, že se k něčemu nachomýtne," říká klidně Nooteboom. Na otázku, co vlastně na svých cestách hledá či před čím utíká, pak odvětí: "Nezlobte se, nic osobního, ale na tenhle dotaz odpovídám stále a tak často lžu, že už sám nevím, co je pravda. Prostě jsem od mládí v životě chtěl dvě věci - cestovat a psát." Má příjemnou vlastnost lidí, kteří věří kvalitě své tvorby, ale zároveň se nepřeceňují. Setkání se čtenáři nezatěžuje autorskou "skromností". Na obálce českého vydání Následujícího příběhu se tvrdí, že Nooteboomovo jméno "je ve vzdělaneckých kruzích v poslední době skloňováno častěji než jméno Milana Kundery". Nizozemec Kunderu označuje za inteligentní hlas současné literatury, ale hned dodá, že jeho novější romány nezná. Román V holandských horách, napsaný v roce 1984, Kunderu výslovně zmiňuje - je v něm pasáž o Nesnesitelné lehkosti bytí. "Čtu beletrii dost málo, ale mám své důležité spisovatele: Proust, Calvino, Borges," netají se.
Svou nejnovější práci, která zatím nemá název, Nooteboom napsal střídavě v Austrálii a v Kalifornii. V Praze byl poprvé.
Na společném čtení s několika dalšími nizozemskými a českými autory spisovatelsky "pudově" vycítil, že vznikající próza Jáchyma Topola, který tu z ní četl, by mohla být dobrá. "Jsem zvědavý na výsledek, rád bych ji četl celou. Je to poctivé, vášnivé psaní. A to mám rád." V ulicích hlavního města Nooteboom také cosi objevil. "Určitou celistvost a zároveň labyrint...," snaží se pojmenovat pocity z Prahy. Jistě se prý vrátí.
Až bude čas. Teď musí nejdřív znovu do Brazílie a pak do Japonska.
