Časově mezi filmovými Českými lvy a hudebními Anděly, s divácky malým ohlasem, srovnatelným snad jen s popelkou ceremoniálů literární Magnesií Literou. Tak dnes v přímém přenosu České televize udělí Herecká asociace Ceny Thálie.
Měsíc před nimi si už divadelníci rozdělili Ceny Alfréda Radoka, ty má však pod palcem Nadační fond cen, tedy kritici. A na podzim rovněž kritikové udělovali se začátkem nové sezony ocenění za sezonu předešlou – rozdávaly se Ceny Sazky a Divadelních novin.
Malý český rybník
Jména oceněných v jedné soutěži a nominovaných v té druhé či třetí jsou však často totožná, ať je udělují divadelníci nebo kritici a ať už sledují rok kalendářní nebo divadelní. A divák v tom má zmatek: na co jít, když chci vidět náročné představení pro intelektuály? A jaké cenou ověnčené představení si vybrat, když mi jde "jen" o důstojnou divadelní zábavu a oddych po práci?
"Radoka" má Špinarův Vojcek, Kateřina Burianová za Srpen v zemi indiánů a Martin Pechlát za Goebbelse, talentem je Vojtěch Dyk. V nejsledovanější a nejsilněji obsazené činoherní kategorii Thálií jsou nominovaní rovněž Burianová a Pechlát, za Vojcka bojuje výborný Pavel Batěk, Vojtěcha Dyka nominace těsně minula v muzikálové kategorii.
V ní byl nominovaný za Horáčkův lyrikál Kudykam, účinkoval však i v La Putyce, která byla nominovaná v Cenách Alfréda Radoka v kategorii nejlepších inscenací. A loni na podzim získala Cenu Divadelních novin. Propletenec? České divadelní ceny jsou zkrátka lovením v rybníce ne větším, než byl ten Čochtanův, a tak v jednom roce končí na udici stále stejné ryby.
Nemusí to svědčit jen o jejich výjimečnosti, ale ve vší úctě k nim bohužel i o neschopnosti porotců jednotlivých soutěží lovit jinde než ve známých vodách. Jediná hlavní cena "Radoků" putovala mimo Prahu – ocenění za uvedení původní české hry získal David Drábek a jeho výborné Náměstí bratří Mašínů z královéhradeckého Klicperova divadla, v němž exceluje Daniela Kolářová.
Spíše tryzna
Ignorované jsou jakkoli experimentální tvary, chybějí třeba i ocenění dětských představení, která jsou při výchově poučeného divadelního publika nesmírně důležitá a nabízejí mnoho kvalitního, co herecky i inscenačně bez problémů obstojí. A ceremoniál Thálií vypadá spíše jako tryzna než jako přehlídka dramatického umění.
Řada počinů loňského roku dokázala, že divadlo může být nejenom vysoce intelektuální záležitostí, ale může zároveň inteligentně bavit, znepokojovat vlastními aktuálními inscenacemi a nectít jen mrtvé klasiky.
Dokladem toho jsou Kolečkovy a Svobodovy Pornohvězdy, pohybové představení Divadla Feste o vyhnání sudetských Němců Be free, Pitínského Cikáni v Uherském Hradišti i Morávkova skládačka z Drábkových her České moře. Ne že by nominované inscenace či osobnosti byly jakýmkoli přešlapem akademické poroty – jen je to občas trochu kamenná nuda.
To nejlepší z Thálií 2009Pavla Beretová Martin Pechlát Markéta Tallerová Petr Gazdík Václav Kuneš |
Salome je šestnáct let, je dcerou ropného magnáta a může mít, cokoli se jí zachce, třeba i "ochočenýho krokodýla, co se umí vykadit do odpadkovýho koše". K narozeninám si přeje hlavu místního bezdomovce. Pavla Beretová v hlavní roli je jak neřízená střela, dekadentní, šílená, zpovykaná barbínka.
Představení Divadla Komedie je dokladem toho, že i když jde o nacistickou historii a vážné téma, nezívají diváci v hledišti nudou. Pechlát je chvílemi chladný, chvílemi přicházejí na řadu emoce, rytmizuje svůj monolog a nenechá diváky ani na chvíli ztratit kontakt s postavou.
Markéta Tallerová dokonale zpívá, tančí, hraje, zkrátka dokládá, že i v Česku se najde kvalitní muzikálová herečka, která ještě není "profláknutá" popovými rádiovými hity. Táhne celý příběh, který sama kabaretními písněmi vypráví. Opět téma nacismu, opět jinak, a přitom velmi záživně.
Městské divadlo v Brně má stálý muzikálový soubor, který je profesionální, scénu, která je velkolepá, a publikum, které je věrné. To nemusí trnout, že někdo něco nezazpívá, nezahraje nebo nezatančí. Gazdík jako Jean Valjean je romanticky poetický, muzikál rozhodně nedělá ostudu předloze.
A Small Hour Ago je o akceptování důležitých okamžiků, které navždy změní náš život. Jsou momenty, které si s radostí neustále připomínáme, na jiné se marně snažíme zapomenout. Vlastní působivá choreografie Václava Kuneše je důkazem o existenci kvalitního českého současného tance.
