Jedním dechem je nutné dodat, že to slovo nemusí mít nutně negativní nádech, ale koncert, na němž nikdo nemyslí nic vážně, prostě popisuje nejlépe. Už z počátku bylo patrné, že kapela nepodcenila přípravy. Na pódiu ji oproti běžné sestavě doplnila dechová sekce, vokalistky, perkuse i víc než pomocná kytara Jana Tuleňka, což ostatně ještě podtrhlo dojem, že možná přijde i kouzelník. Zejména v první polovině měl večer skvělý švih a takřka bezhlavé tempo, které lidem nedalo vydechnout. Nightwork to zkrátka "dobře hrálo", na čemž měla velký podíl jejich obyčejně nejméně viditelná rytmická sekce.
NightworkPraha, O2 aréna, 25.11. 2013 |
Publikum navíc přišlo natěšené a dobře reagovalo i na věci z nové desky Čauki mňauki, na kterých koncert až překvapivě hodně stál, i když tu zněly v premiéře i derniéře zároveň. Povedený byl i zvuk, scéna, projekce, pódiové efekty, světla a další detaily, které na českých koncertech podobných rozměrů stále nejsou samozřejmostí, i když by měly.
Nakonec ale nepřišel kouzelník, ale už uprostřed Leoš Mareš. Zjevil se při Andělské dívce v bílém kožichu, který na sobě prý neměl od roku 2005, a na závěr své přiznaně neumětelsky rapované vložky se vrhnul po zádech do publika a nechal se unášet na rukou, čímž si pro sebe od Nightwork uzmul vrchol večera. Přiblížili se mu už jen u svého prvního hitu Globální oteplování, kdy se hala nechala vmanipulovat do mexických vln a sborově skandovala: Jsem gay, jsem gay, jsem teplej.
Pokaždé když kapela vyrazila mimo první plán, začala ale show zadrhávat. Poprvé, když Nightwork do závěru písně Signál vmíchali směsku skladeb od Kryštof a Jarka Nohavici, která vyústila v Always Look on The Bright Side of Life od Monty Pythonů. Zjevně proti očekávání totiž publikum neznalo text a místo zpívání bylo odezvou ticho, případně výkřik "Always". Což Vojtěch Dyk zachraňoval dalším vtipkováním ("co Čech, to buzerant") a hecováním publika. Jeho rozeřvávání koncert vůbec provázelo, možná až zbytečně moc na sílu. Jenže když Nightwork zkusili něco trochu náročnějšího než humor za každou cenu, jako je Rybářský lístek "na pět dob", show spadla.
Rozlučkový koncert taky ukázal, jak moc je v tomto případě důležité, aby kapela měla "co hrát" a že největším problémem tu nezůstala forma, ale obsah. Záměrnou "pitominu" textů dokázali muzikantsky posílení Nightwork i sám Vojtěch Dyk svým technicky skvělým zpěvem leckde dobře prodat a zachránit, povedlo se to například v ódě na mrtvého křečka nazvané Vzduchoplavec. Kdyby ta písnička pojednávala o vážných věcech, trhal by s ní Dyk srdce vejpůl.
Naopak v případě posledního singlu 4-3-2-1 Tancuj (Panáčky) v diskotékovém zvuku přestalo soukolí Nightwork až překvapivě fungovat. Slabé byly Tepláky, stejně jako přídavkové medley devadesátkových diskotékových hitů jako I Like To Move It, What Is Love, It's My Life a dalších, ve kterém se kapela navíc oproti sehranému začátku rozpadala. V těchto chvílích to zachraňovalo jen křepčení po pódiu.
Vojtěch Dyk zkouší fotografa, zda umí text Always Look On The Bright Side Of Life. Neuměl.
Nightwork tak zůstali do své poslední chvíle tím, čím byli od začátku - hudebními kašpary, kteří našli mnohdy překvapivou cestu, jak se trefit do vkusu tuzemského publika a nebát se při tom vůbec ničeho. V tomto kontextu to bude znít asi trochu divně, ale celkově byl jejich koncert v O2 aréně docela důstojným rozloučením v pravý čas. A také důkazem, že se během sedmi let existence od tragických začátků s včelkou Májou naučili hrát a když chtějí, tak i skládat formálně lepší písničky.
Je ale dobře, že se rozhodli svým fanouškům zamávat a nečekat, až se z nich stane úplná karikatura sebe sama, protože jinou cestou by se teď s bigbandistou Dykem v popředí mohli vydat jen obtížně.
Skupina Nightwork oznámila svůj poslední koncert v říjnu
17. října 2013 |
