RECENZE: Rocková kašírka Nickelback byla o zdraví, lidi však bavila

Kanadská kapela Nickelback je nejpádnějším důkazem, že komerční úspěch není jediným měřítkem a nemusí jít ruku v ruce s uměleckým vyzněním. Ve vyprodané pražské O2 areně se v neděli servírovala show plná náhražek bez chuti a zápachu.

Nickelback pěkně buráceli a zaplněná hala se zjevně bavila. Přesto show kanadské kapely působila přinejlepším jen kašírovaně.

I pod střechou pražské O₂ areny, kde má posluchač často pocit, jako by koncert poslouchal přes telefon, bylo tentokrát slyšet dobře. Dokonce tak dobře, že lidé na ploše haly snad nemohli večer absolvovat bez následných problémů se sluchem.

2016 European Tour

30 %

Nickelback

Místo konání: O2 arena, Praha

18. září 2016

Jenže co to bylo platné, když se z reproduktorů linula nepříliš originální a nepříliš dobrá muzika. Většina písni Nickelback jsou prostě splácaniny. Pár generických vypalováků proložených pár generickými baladami a hlavně hodně nahlas. Nevíš-li, kudy kam, pořádně to „otav“. Přitom tato základní poučka vesnického agrometalu jednoduše nefunguje. Stejně tak neplatí, že nejlepší bubeník je ten, který hraje nejrychleji. Muzika není ani matematika, ani závod.

Skuteční rockeři navíc před každou písničkou neopakují, v jak skvělém městě zrovna hrají (to spíš publikum posílají, slušně řečeno, do háje). Nepijí na pódiu okázale jakože alkohol z papírových kelímků a neohlašují to jako by se právě před zraky tisíců fanoušků chystali vyšňupnout popel zesnulého dědečka, což by aspoň hranice možného posunulo dál. Ale pomrkávání na fanoušky, že tedy rebelsky na pódiu popíjejí? Koho to dojme? Tím spíše, že tahle vložka je už snad nedílnou součástí koncertů Nickelback.

No a nakonec se praví rockeři nepřirovnávají k Beatles nebo One Direction jen proto, že část haly pořádně zaječela na povel, že má pořádně zaječet.

Je samozřejmě obtížné napsat o koncertu, na kterém se zjevně dobře bavilo několik tisícovek lidí, že byl jednoduše špatný. Ale nedá se svítit. Domorodci v Pacifiku za druhé světové války viděli, že letadla přivážejí spoustu užitečných věcí a zásob. Po odchodu amerických vojáků udržovali opuštěná letiště a napodobovali rituály pozemního personálu v naději, že bohové z nebes zase přiletí.

Nickelback v nejlepších tradicích jevu zvaného cargo kult napodobují zavedené rockové postupy bez kýženého efektu. A ani fakt, že má jejich „sekta“ dostatek následovníků, nepřináší dostatečné uspokojení.