Ačkoliv byl koncert ohlášen jako "Nick Cave Solo", samozřejmě to neznamenalo, že by na pódiu nebylo nikoho jiného než pověstného australského dekadenta - oznámení jen dávalo na srozuměnou, že s Cavem nepřijedou kompletní The Bad Seeds. A že tedy lze očekávat přece jen jiný sound známých písní.
To se také vrchovatě naplnilo. Cave, byť nenechal stranou ani poslední dvojalbum Abattoir Blues/The Lyre Of Orpheus, v programu čerpal především z alb z devadesátých let, občas si odskočil ještě hlouběji do historie.
Zpěvák sám hrál na klavír, který vévodil celému pódiu, prastarou píseň Tupelo a posléze první sérii přídavků odehrál překvapivě na elektrickou kytaru. Zejména na piáno nicméně hrál Cave chvílemi s takovou vášní, že před přídavky musel tým techniků uvést nástroj do provozuschopného stavu.
Instrumentálním hrdinou dne nicméně byl bezesporu houslista Warren Ellis. Vlasatý divous jen málokdy nechal zaznít svůj nástroj přirozeným čistým zvukem - to jen v písních, které zklidňovaly mnohaminutové přívaly energie, které se linuly z pódia.
Většinou ale Ellis hrál se zkresleným zvukem, jaký by mu mohl závidět leckterý punkový či metalový kytarista. Jeho nástroj také do značné míry určoval zvuk celé kapely, kterou doplňoval na kvartet ještě basista Martyn P. Casey a bubeník Jim Sclavunos.
Takovému The Weeping Songu až "hromovládný" riff metalicky zkreslených houslí dodal úplně jiný výraz. A zdaleka to nebyl jediný okamžik, kdy Cave jakoby po dylanovsku přetvořil své známé písně do úplně jiné podoby (byť byly na rozdíl od Dylanových vždy k poznání).
Asi největšího zásahu se dočkala slavná The Mercy Seat, ostatně píseň, kterou nejčastěji vyvolávali návštěvníci po Caveově otázce "Co chcete slyšet?" v úvodu koncertu. Z původně natlakované, o překot hnané punkově znějící písně se stala balada s převládajícím klavírem, kapela nicméně dokonale pracovala s její dynamikou a píseň o energii rozhodně nepřišla.
O tom, že s dobrou písní je možné (samozřejmě za předpokladu vkusu nebo aspoň smyslu pro humor) udělat prakticky cokoli a dobrou zůstane, svědčila verze Henry Lee. Původně hitová mordýřská balada zazněla v až brutální noisové podobě a tak zatloukla diváky do sedadel, že si snad ani nevšimli, že na pódiu chybí PJ Harvey, se kterou Cave tuto píseň zpívá v původní verzi.
Publikum měl Nick Cave samozřejmě "na lopatě" od první vteřiny, a to přes poměrně chladné prostředí velkého sálu Kongresového centra, kde koncert probíhal. Rozvášněn hitem Red Right Hand, zařazeným na třetí místo programu, naběhl pod pódium početný kotel největších fanoušků, který pomohl na koženost sedadel zapomenout a od následujícího The Ship Songu vnímat už jen dokonalou interakci mezi hledištěm a pódiem.
I když sólový Caveův koncert instrumentálním obsazením na první pohled sliboval spíše komorní zážitek, opak byl pravdou. Praha možná ještě nezažila jeho takhle syrové a tvrdé vystoupení. A to je tady Cave skoro jako doma.
