Teď se může s novou dávkou jeho díla seznámit i český čtenář v obsáhlém výboru Jiné básně, který připravil Petr Zavadil pro nakladatelství Fra.
Parra byl opravdu jiný. Zatímco dříve básníci umírali mladí, třeba jako náš Karel Hynek Mácha v šestadvaceti, Parra se dožil téměř sto čtyř let; umřel letos v lednu. A básníkem se stal tak nějak mimochodem. Na různých univerzitách doma i v cizině vystudoval fyziku, matematiku a kosmologii, pracoval celý život jako učitel. Narodil se v prvním roce 1. světové války, první knížku vydal dva roky před 2. světovou válkou a závěrečnou, zhruba třicátou, pak loni. Nemohl jí dát výstižnější název: Poslední za sebou zhasne.
Parra byl v literatuře sympatický rebel. Neuznával tradici, dělal si legraci z kánonu. Byl ironický, ale dokázal si utahovat i sám ze sebe: pokud je mrtvý bůh, pak je passé i klasický model básníka. Žádný vázaný verš, ale próza sekaná do veršů. Žádné jinotaje, symbolika, dvojsmysly – zpátky k prvním, čistým a nevinným slovům.
Proti plešatění
Parra v poezii přemýšlel, uvažoval, vzpomínal, snil. Sem tam přidal radu, provolání, manifest. Hnala ho touha. A rozum sloužil jako korekce. Jako by říkal: Jsem jeden z mnoha, jeden z vás, nic výjimečného. Když dostal cenu, a že jich za svůj život získal nespočet, poděkoval v karikujících verších.
Pro překlady svých básní do češtiny nemohl Parra najít lepšího kumpána. Zavadil je nejmladším laureátem překladatelské Ceny Josefa Jungmanna. Do češtiny převedl na dvacet titulů ze španělštiny a francouzštiny – vesměs básníky, většinou nesnadné samorosty. Parrovi porozuměl dokonale. A nejen v novince Jiné básně, taky v šestnáct let starém titulu Básně proti plešatění.
I tady funguje název skvěle. Při četbě vám budou cukat koutky, občas vyprsknete smíchy, ale vlasy vám rozhodně padat nezačnou.
