Nejenže "Babička naruby" pronikla v digitální verzi do čtrnácti sálů v Česku, ale dokonce se dočká 17. listopadu nevídaně bohaté premiéry v pražské Lucerně.
Během dne tu promítnou všechny klasické Babičky, od němé verze z roku 1921 přes Čápovu z roku 1940 až po dvoudílnou podobu z roku 1971. V pasáži se vystaví filmové kostýmy, exponáty z Muzea Boženy Němcové i fotografie z natáčení, budou tu prodejní stánky řemesel i ukázky lidových tanců.
A po symfonickém koncertu konečně přijde ona premiérová "antibabička": nový film, natočený však záměrně v černobílém a dobově patinovaném, jakoby "poškrábaném" formátu. Proč vůbec vznikl?
"Jsme undergroundová skupina nespokojených diváků. Proto jsme začali točit sami a zjistili, že to není až tak složité. Kritika může mít jiný názor, ale pro nás rozhoduje, že s nikým nesoupeříme, sami se to učíme a sami si to platíme," prohlašují nositelé hravosti, již český film potřebuje jako sůl.
Pravda, výsledek se profesionálním měřítkům vymyká. Spadá do kategorie lidové umělecké tvořivosti, v níž se potkává naivismus záměrný s bezděčným – ale právě v tom může mít půvab pro diváky, kteří jsou už znechuceni přešlechtěným uměním.
Retrostyl drží "pravdivá" Babička vskutku důsledně, od titulků s výrazy jako "scenario" přes velebnou hudbu včetně Vinnetoua po scenerie malebné krajiny plné klasů. I technicky si vede docela zdatně, obraz ani zvuk neruší, a kdo promine ochotnické herectví v úvodu, ocení na Starém bělidle projev k rodině v němčině, jakož i babiččiny výtky dceři: "Malé Němce vychováváš, hanba!"
Dlouze inscenované scény však ubližují vtipu – třeba oběd, po němž děti ohlodávají kostičky a otec chleba s hořčicí; zbytečně se také přehánějí a karikují nářečí. Kdyby se slušně nasnímaný film pojal jako němý a v drzém boření mýtů ještě přitvrdil, byla by to paráda; bohužel nemá dramaturgii ani ostřejší střih mířící přímo k pointám.
Nicméně parta tvůrců, přátel a spřízněných duší se pobaví, když po skeči ochutnávek veverek a koček u Kudrnů se Němcová u psacího stolu láduje kaviárem se šampaňským, než do jejího díla zasáhne sám vydavatel. Jeho "pravda" o Viktorce je z rodu dětinských žertů, zato potěší drobnosti – hrdinové míjející svůj pomník, drsná hra s věnečkem, babiččiny krádeže na panském.
Spíše než film je nová Babička bizarním večírkem. Ale našla pár skoroherců – hereček už ne – a po pravdě řečeno, i mezi profesionálními filmy existují horší kousky. Tahle parta alespoň vsadila vlastní síly, čas a peníze, takže jim neberme radost.
