Těsně předtím, než její členové vstoupili na pódium, ustal dvouhodinový déšť, jenž doprovodil vystoupení předkapel The Magic Numbers a The Killers.
U2 pak okamžitě dostali přihlížející dav do varu. Sedmdesát tisíc fanoušků, kteří na jediný letošní koncert kapely ve východní Evropě dorazili, má na dlouho o čem vyprávět. Stejně tak U2, neboť jim polští fanoušci připravili velké překvapení.
Zpěvák Bono, kytarista The Edge, basista Adam Clayton a bubeník Larry Mullen Jr. se na scéně objevili po deváté večer. Jakmile Bono začal odpočítávat unos, dos, tres... z písně Vertigo, první na aktuální desce How To Dismantle An Atomic Bomb (Jak rozmontovat atomovou bombu), lidé se okamžitě přidali. Následovaly burácivé tóny hitu, jehož refrén začínající Hello Hello zpíval už celý stadion.
Byl to 39. koncert turné Vertigo 2005, ale tihle čtyři chlápci hráli, jako by právě s chutí startovali. Bono neváhal jančit u mikrofonu a bouřlivě povzbuzoval dav, ostatní z nástrojů ždímali, co se dalo. A výsledek? Strhující show a zvuk, který se každému zakousl pod kůži.
Po úvodním Vertigu Bono poděkoval v polštině a v rychlém tempu zavelel k hitům I Will Follow, Electric Co. a Elevation. Pátá v pořadí byla skladba New Year’s Day – inspirovaná Lechem Walesou a hnutím Solidarita – píseň, kterou U2 ocenili boj Poláků za svobodu v době komunismu. A Poláci se v úterý rozhodli Irům poděkovat.
Domluvili se na internetu, pomohly i místní noviny. Plán byl jednoduchý: ti, kteří mají vstupenky na sedačky na ochozech, si s sebou vezmou kus bílé látky nebo bílý papír. Ti, kteří budou stát na ploše, vezmou to samé, jenže v červeném provedení. A v úvodu zmíněné skladby všichni donesené věci zvednou nad hlavu tak, aby vznikly dvě barevné plochy.
Poláci se projevili jako dobře organizovaný tým. Stačilo Edgovo naznačení písničky a stadion se položil do bílé a červené. Asistoval snad každý. Před kapelou se tak rozprostřela obrovská polská vlajka – dojemné a nezapomenutelné vyznání místních fanoušků. Tváře Irů neskrývaly překvapení i radost. Když Bono dozpíval, pronesl uznale: "Vaše země má potenciál."
Srdečná atmosféra pak vydržela až do konce. Fanoušci většinu písní odzpívali s kapelou, ať již šlo o skladby z poslední desky nebo hity z téměř třicetileté existence U2. Při jednom z nich, All I Want Is You, si zpěvák vybral dívku z publika, pomohl jí k sobě na vysunuté molo před pódiem a dlouhé vteřiny s ní tančil. Pak se jí uklonil, políbil ruku a pomohl zpět mezi ostatní diváky.
Bono, kromě rockové star i odhodlaný bojovník za rovnoprávnost lidí a oddlužení afrických zemí, nezapomněl na své mesiášství ani v Polsku. Svoje velké poselství vtěsnal do malého nápisu na čelence, s níž přišel v polovině koncertu. Stálo na ní slovo Co-exist, tedy v překladu existovat společně, přičemž písmeno C bylo nakreslené jako islámský půlměsíc, namísto X byla namalovaná židovská hvězda a T nahradil křesťanský kříž.
Na závěr písně Running To Stand Still přečetl ženský hlas šest základních lidských práv a na pozadí megahitu Pride (In The Name Of Love) zase na obří obrazovce za zády muzikantů probíhaly vlajky afrických států coby připomínka jejich chudoby. Žádná gesta, jen připomenutí.
U2 se loučili pomalu se linoucí písní One z přelomového alba Achtung Baby z roku 1991. Na pódium se však potom ještě dvakrát vrátili a zahráli šest hitů, včetně ZOO Station, The Fly nebo With Or Without You. Zvuk hřměl a Bono hnal dav mocnými údery do tamburíny. Desetitisíce lidí zpívaly s ním, až zpěvák otočil mikrofon směrem k publiku a jen zpovzdáli mimicky určoval tón.
Show vrcholila a při pohledu na scénu bylo jasné, že U2 přijeli v nejlepší formě. Že žádná jiná kapela v současnosti nemůže nabídnout to, co tahle čtveřice Irů. Po dvou a půl hodinách se končilo tím, čím se začínalo – energickým Vertigem. Jednoduchý popěvek z jejího refrénu pak bylo v parku okolo stadionu slyšet ještě dlouho do noci.
