Čtyřiačtyřicet umělců, 150 děl, a zatím více než čtvrt milionu návštěvníků - taková je bilance výstavy Nejkrásnější Francouzi přicházejí z New Yorku, kterou hostí Nová národní galerie v Berlíně.
Jde o obrazy, které ze svých sbírek zapůjčilo newyorské Metropolitní muzeum. A zároveň jde o počin, s nímž se v českém prostředí hned tak nesetkáme.
Imprese a osobitost
Těžiště tvoří díla francouzských impresionistů, malovaná především v 60.-90. letech 19. století: Edgara Degase, Edouarda Maneta, Clauda Moneta, Camilla Pissarra nebo Augusta Renoira. Jejich barevně i tvarově rozechvělé výjevy, posbírané v plenéru či na bulvárech, jsou obklopeny pracemi, které bohatě ilustrují epochy "před" a "po".
Divák může na konkrétních obrazech sledovat pohyb od chladně monumentálního klasicismu (Ingres) přes proudy barev, které zalily plátna romantických mistrů (Delacroix, Géricault), po nové zklidnění, jenž nabídl realismus (Courbet, Daumier, Millet).
Právě realistické chápání obrazu jako věrného otisku skutečnosti se stalo hlavním impresionistickým východiskem - a do jisté míry jeho limitem.
S impresionismem, který si za své téma vzal barvu a za cíl touto barvou vymodelovat okamžitou atmosféru chvíle, pronikl do evropské malby podstatný prvek: tvůrčí osobitost. Malíř se vyprostil z pout školského akademismu, opustil tvorbu, jejímž smyslem nebylo víc než ilustrovat ideál, a stal se individualistou, který skutečnost vidí jen za sebe.
Renoir tak činí přes clonu rokokového lyrismu (Na louce, cca 1890), Monet buď na hranici viditelného (Ledové kry, 1893), nebo abstrakce (Parlament v mlze, 1903/4), Manet s otevřeným a vyzývavým požitkářstvím (Na člunu, 1874), Pissarro krasohledem, v němž se střídají pointilistické obrazy s plasticky tvarovanými výjevy (Bulvár Montmartre jednoho zimního rána, 1897).
Jedinečnost rukopisu ještě víc vyniká v dílech malířů, kteří lekcí impresionismu sice prošli, ale záhy se jeho vlivu začali vzdalovat. Výstava ukazuje skvostné práce Paula Cézanna, jenž se od barvy obrátil k tvarům a otevřel cestu kubismu (Paní Cézannová, 1888). Proti jeho statickým výjevům se nervně vlní malby van Goghovy (Cypřiše, 1889), lehkost barev rozmarných secesních scén je příznačná pro Toulouse-Lautreca, exotikou sálají naivistické scény Henriho Rousseaua.
Dveře do 20. století otvírají Henri Matisse a Pablo Picasso: první plátny, jimž dominují divoce roztančené barvy, druhý výjevy, jež pozvolna opouštějí dvojí rozměr a odvážně sahají po možnostech prostoru.
Právě Picassův Autoportrét z roku 1906, drobný obrázek lehce natočené umělcovy tváře, je už v přímé souvislosti s Avignonskými slečnami o rok mladšími - základním stavebním kamenem kubismu. Finále patří Amedeu Modiglianimu: portrétům či aktům žen, plným smyslovosti překryté lehkým oparem melancholie. Vyniká mezi nimi jedna z posledních malířových prací: portrét jeho mladičké milenky Jeanne Hébuternové z konce roku 1919.
Jistoty a objevy
Berlínská expozice sice předvádí výjimečné práce, ale její instalace je zmatečná: ne všecky sály sledují chronologii, která je v tomto případě zřejmě nejpodstatnějším vodítkem. Vstupní bránu tvoří místnost věnovaná přátelství Degase a Maneta, které se započalo roku 1859, načež se divák propadne do vrcholného klasicismu, z nějž jej labyrint dovede tu k jádru impresionismu, tu do sálu plného soch Augusta Rodina, tu k pracím Barbizonské školy nebo k Ingresově nádhernému, barevně tlumenému, skoro fotografickému portrétu nahé odalisky.
Galerií se bez ustání přelévají houfy návštěvníků. Naštěstí jsou prostory dosti volné a každý obraz má i přes věčný hrozen diváků své potřebné místo. Co nenabízí katalog vydaný pouze v němčině a dostupný za třicet eur, nahrazuje inteligentní audioprůvodce, který ke každému dílu vytváří pozadí z mixu dobové hudby, komentáře a básnivé interpretace dění na plátně.
V nových souvislostech tak ožívají nejen klasické práce, ale i věci neznámé: třeba obraz jedné ze dvou zastoupených žen Marie-Denise Villersové. Dílo Mladá dívka, jež kreslí (1801), představuje portrét osudové ženy, za níž v okně, osvětleném bělostí šatů i její zlatou hřívou, se děje jakási klíčová metafyzická scéna.
Výstavu se vyplatí vidět jak tomu, koho zajímají jistoty, tak tomu, kdo chce v důležitých epochách francouzské malby objevovat. Z Prahy do Berlína to trvá jen čtyři hodiny.
Nejkrásnější Francouzi přicházejí z New Yorku
Nová národní galerie, Potsdamer Strasse 50, Berlín. Výstava potrvá do 7. října, vstupné úterý-pátek 10 eur, sobota, neděle 12 eur
Hodnocení MF DNES: 80%
