Ján Mančuška před newyorským Muzeem moderního umění

Ján Mančuška před newyorským Muzeem moderního umění | foto: Jaroslav Richter, ČTK

New York je úspěch, ale sám o sobě nic nezaručuje

  • 0
Český výtvarník se slovenskými kořeny Ján Mančuška vystavuje od minulého týdne v prestižní newyorské MoMA, tedy v Muzeu moderního umění, kam se dostane jen světová špička.

Mančuškovo dílo Konference je součástí výstavy Compass in Hand, která prezentuje část sbírky kresby Judith Rotschildové. Jde přitom o instalaci a nikoli o kresbu, jakkoli jsou kresby jejím těžištěm.

Kdy a jak se Konference dostala do sbírky Judith Rothschildové?
Ján MančuškaKonference vznikla před sedmi lety ve Štýrském Hradci, na stáži, kterou jsem měl v Neue Galerie Graz. Pak jsem ji vystavoval v Praze na Bienále Zvon 2002, které dělal Michal Koleček, a pak na Manifestě 4 ve Frankfurtu nad Mohanem. Když jsem začal pracovat s Andrew Kreps Gallery v New Yorku, Andrew mi napsal, abych kromě instalace, kterou jsem připravoval pro svou první výstavu v jeho galerii, přivezl i další věci. Fragment Konference jsme pak nainstalovali v jeho showroomu. V té době, tedy v roce 2004, obcházeli světové galerie kurátoři sbírky Harvey S. Shipley Miller a Andre Schlechtriem a ti tu věc vybrali. Sbírka byla od začátku vytvářena s úmyslem věnovat ji Museu of Modern Art. V tomhle ohledu však v MoMA platí přísná pravidla: každá věc ze sbírky, která čítá okolo dvou a půl tisíce děl, musela projít komisí muzea a dar musel být akceptován z hlediska kvality. Na výstavu Compass in Hand vybral kurátor Christian Rattemeyer okolo tří set děl.

V této sbírce jsou hlavně kresby, vaše Konference je však instalace, i když kresba je její součástí či dokonce těžištěm. Kam a jak posouváte klasickou kresbu?
Myslím, že tvůrci sbírky se právě výběrem děl snažili definovat médium kresby ve všech jejích polohách. Kromě klasických prací na papíře se tu objevují i postupy blízké fotografii a výjimečně i instalace. Ale kresba se může definovat i jinak. Například vztahem k formátu a kompozici. Oproti malbě, které se otázka řešení formátu a kompozice bytostně týká, je kresba jakoby ve vzduchoprázdnu. Můžeme ji také definovat linkou a jejím deskriptivním charakterem. Nebo taky procesně, tedy kdy dílo odkazuje k procesu kresby, třeba jako její záznam. To je asi také nejbližší charakteristika v případě Konference. Osobně vnímám zařazení Konference do kontextu kresby velmi pozitivně.

Už dříve jste řekl, že Konference odkazuje k vyprázdněnosti politické a společenské scény – jak tomu mám rozumět?
Ján MančuškaKonferenci, tedy jako událost obecně, chápu jako velmi formální akt. Je to prostředek politické komunikace, často s velmi závažným pozadím, které je však téměř výhradně konfrontováno s odosobněním a vyprázdněním témat, jež jsou předmětem jednání, i lidských bytostí, které se na tomto aktu podílejí. Já jsem to obrátil. Svůj zájem jsem věnoval předmětům, které většinou konferenci provázejí a které po ní zbudou – hrnkům, lahvím, listům papíru. Instalace je koncipována tak, jako by proti sobě seděly dvě strany, na každé deset míst k sezení. Každé místo je do jisté míry samostatným fragmentem s vlastním konceptem. Předměty jsou pojednány jako otisky zúčastněných fyzických bytostí, ačkoliv se v Konferenci figura nenachází. Ubrousky jsou složené například do tvaru hrnku, podšálku a lžičky, kresby se objevují ve stojánkách z plexiskla, které se používají pro umístění jména nebo vlajky státu. Způsob, jakým jsem objekty a kresby vytvořil, vychází z bezmyšlenkovitých činností, které člověk dělá během jiných aktivit. Třeba kresby při telefonování. Nebo během jednání.

Takže přímý politický rozměr hledat nemáme?
Je asi málo období, kdy se člověk bezprostředné podílí na zásadních politických a společenských proměnách, tak jak to bylo po první světové válce, v 60. letech nebo po roce 1989. Ale po nějaké době se angažmá širších společenských vrstev začne nahrazovat pravidelnou, v nejlepším případě administrativní činností mocenských struktur. Politika se opět stane profesí.

Odkazujete tedy i na současnou politickou situaci u nás?
U nás tahle změna, o níž jsem mluvil, proběhla neuvěřitelně rychle a politická realita, která nastala po krátkém období na začátku 90. let, nabrala nechutnou podobu. Až se mi zdá, že politický režim, který byl udáván za hlavní důvod všech problémů, byl do jisté míry jen zástupný pojem. A myslím, že tohle se v určité bezvýchodnosti v Konferenci také objevuje.

Jak se vaše vnímání Konference změnilo během těch sedmi let, co je hotová?
Ján MančuškaMyslím, že paradoxně Konference z mých věcí, které stále kolují, asi nejvíc vychází z místního kontextu. Je tam cítit silné napojení na scénu 90. let u nás. Umanutá tvořivost byla myslím pro tehdejší scénu typická. A z dnešního pohledu je tenhle pocit ještě výraznější. Je to zvláštní věc, instalovat takhle starou práci znovu, a to v muzeu.

Čím?
Je to proces, kdy se člověk musí naučit mít ten objekt znovu rád. Vypovídá to hodně o tom, co je to muzeum, jaká je jeho funkce. Je určitá šance, že aktem instalace se z muzejního reliktu znovu stane umění. Ale důležité je, aby to znovu instaloval sám umělec.

Jste na New York zvyklý, přesto – považujete za úspěch vystavovat třeba vedle Beuyse?
Víte, na to si zakazuji myslet. Platí mylná představa, že když člověk vystavuje třeba na Manifestě, v Kunsthalle Basel nebo v MoMA, něco to zaručuje. Skutečnost je trochu jiná. Samozřejmě, že to hodně pomůže do budoucna, ale nezaručuje to nic. Hned druhý den se musí pracovat zase znova.

Ale navzdory těm pochybnostem si výstavu užíváte, ne?
Ján MančuškaNěkdy je trochu těžké si tyhle věci užít, protože pokud se něco takového podaří, okamžitě se nabídne otázka, jestli to do budoucna člověk překoná. Jestli náhodou už nepřijde konec. Ale samozřejmě jsem měl radost. Vystavovat vedle lidí, jejichž věci mám hodně rád a které mi pomáhaly budovat představu o tom, co je umění, je dobrý pocit.