LYŽUJÍCÍ KARDINÁL
Autor byl zřejmě veden ideou, že velká osobnost si zaslouží i velký životopis (téměř devět set stran!), a věnoval studiu materiálu značné úsilí. Dobré zakotvení knihy v historických reáliích z ní činí literaturu faktu zajímavou i pro čtenáře z necírkevních kruhů. Pro milovníky biografií budou nejzajímavější pasáže představující Karola Wojtylu (1920) jako osobnost, která je - přes svou výjimečnost - dítětem místa i doby, Polska a polské novodobé historie. Autor ukazuje čtenáři chlapce, který přišel v dětství o matku, ve dvanácti letech o staršího bratra a za války o otce. Karol Wojtyla pracuje nejdříve jako dělník v kamenolomu a v chemické továrně, posléze vstupuje v Krakově do ilegálního kněžského semináře a studuje teologii. Po válce jeho hvězda poměrně rychle stoupá. Studuje v Římě a koncem roku 1963 je rozhodnuto o jeho jmenování krakovským arcibiskupem, poté kardinálem a v roce 1978 - po náhlé smrti Jana Pavla I. - je po staletích zvolen prvním neitalským papežem. Weigelův tón je přes historickou střízlivost jasný: Jan Pavel II. je "heroická osobnost vyslaná církví, aby se střetla s barbarskou hrozbou a navrhla alternativu". Autorovi sklouží ke cti, že nezůstává u "barbarské hrozby", ale soustřeďuje se i na onu "alternativu".
Zvláštnosti Wojtylovy osobnosti Weigel nachází na každém stupni životní dráhy. Jako přednášející byl například schopen při přednášce vyslechnout marxistické argumenty studentů a odpovědět, "aniž zvýšil hlas". Arcibiskupem v Krakově se stal zřejmě díky omylu komunistické vrchnosti, neboť ta ho považovala za příliš mladého a nezkušeného a netušila, jak mocný je nenápadný "kulturní odpor". Právě to, co tajemníci PSDS pokládali za pouhou "nadstavbu", bylo pro Wojtylu tím nejpodstatnějším, ať už to byla spiritualita nebo styk s nekonformními katolickými intelektuály.
Pozdější papež se liší od běžných mužů církve i tím, že hraje divadlo, píše divadelní hry a básně, v létě jezdí na kajaku a v zimě lyžuje. Autor dokáže podat řadu působivých miniatur nebo anekdot, které objekt jeho zájmu nechávají vystoupit z obvyklé šedi, do jaké je ponořen oficiální obraz hodnostářů církevních i jiných. Čtenář tak může sledovat kardinála, jak ráno při holení poslouchá Svobodnou Evropu v polštině, nebo který je při lyžování zadržen československým pohraničníkem považujícím kardinálovy doklady za ukradené. Kardinálové totiž podle představ pohraničníků nesportují.
KŘEHKÉ SITUACE
Druhou rovinou knihy jsou historické okolnosti důležité pro interpretaci Wojtylova myšlení, především fašismus a komunismus, symbolicky pojímané jako gulag a Osvětim. Wojtyla je v knize vylíčen jako zdánlivě umírněnější ve vztahu k polskému komunismu, než byl primas kardinál Wyszynski. Weigel to považuje nejen za výsledek Wojtylova intelektuálnějšího založení, ale také snahy ponechat primasovi roli prvního muže. Jednomu novináři tehdy krakovský kardinál Wojtyla řekl (v té době Polsko mělo kardinály pouze dva): "V Polsku se Wyszynski počítá za šedesát procent."
Autor se nevyhýbá situaci, která je dodnes - i z českého hlediska - problematická, totiž hodnocení vatikánské "Ostpolitik" z doby papeže Pavla VI., kdy se Vatikán snažil o dohodu s komunistickými státy téměř za každou cenu, takže bylo jmenováno několik kolaborantských biskupů. Jan Pavel II. a Pavel VI. jsou tu stavěni do určitého protikladu. Pavel VI. byl intelektuál zaujatý francouzskou kulturou, který byl donekonečna schopen hledat nové pohledy na věc, aniž se snadno odvážil rázného řešení. Wojtyla je naopak líčen jako charismatik schopný činu, což se projevilo i ve vztahu ke komunismu. Zkušenosti se dvěma totalitními režimy tvoří zřejmě i pozadí papežovy kritiky toho, co nazývá "kulturou smrti". Nicméně nějaké skutečně hluboké a hlubinné pochopení Wojtylova myšlení zde není snadné: životopisec Weigel má zřejmě pravdu, když tvrdí, že západní kategorie progresivní - konzervativní nevyjadřují složitost dnešních společenských a církevních problémů. Papež navíc někdy musí plout mezi dvěma útesy, je jakýmsi člověkem středu, který usiluje o harmonii, a proto nevyhovuje hlasatelům extrémů.
Pojetí papeže jako sjednotitele je jednou stránkou toho, co bychom mohli nazvat hagiografickou vrstvou knihy. Weigel upozorňuje na předtuchy a náznaky budoucího poslání Karola Wojtyly a papežskou volbu vidí jako potvrzení toho, co bylo připravováno celá desetiletí. Situaci církve na konci 70. let líčí jako krizi, jejíž vyřešení čekalo na správného člověka.
DUSNO
Životopisec občas zmiňuje i věci, které se Janu Pavlovi nepodařily. Například to, že neinvestoval dost energie do reformy církevní byrokracie, přestože právě ona často maří uvádění jeho vizí do praxe. Je to trochu stará pohádka. Císař je hodný, ale jeho ministři jsou špatní. Weigel polemizuje s představou, že by na teology nebo biskupy byl činěn za vlády tohoto papeže nějaký nátlak. Argumentuje tím, že případů různých odvolání z funkce a jiných omezení bylo za dvacet let papežova pontifikátu méně než kdykoli předtím. Skoro má pravdu.
Papežovi se podařilo během dvou desítek let - má monopol na jmenování a potvrzování biskupů - vyměnit značnou část světového episkopátu podle svých představ. K odvolaným teologům a biskupům patří ti nejznámější. Otevřený nátlak byl činěn například na Německou biskupskou konferenci v otázce poradenství pro ženy, které uvažují o interrupci. Mnohá vnitrocírkevní témata jsou stále tabu, namátkou zmiňme jen právo místní církve volit si svého biskupa, které bylo běžné i v dobách centralizované Římské říše. Atmosféra v katolické církvi je "normalizační". Represe se v ní dějí skrytě a s deklarovanou patriarchální starostlivostí. Největší (a autorem neviděnou) vinou Jana Pavla II. však je, že - až na výjimky - svěřuje vedení církve postupně lidem, kteří nejsou, jak Písmo říká, ani studení, ani horcí. Jsou hlavně loajální, dosti infantilní a kdesi v nitru mají zřejmě z čehosi strach. Podle George Weigela je přitom papež člověkem, který strach nezná. Je tedy o to smutnější, že na přelomu tisíciletí je v církvi mnoho lidí paralyzováno atmosférou dusna a obav, které nemohou rozptýlit ani statisícové davy skandující: "Ať žije Svatý Otec!" nebo, jak říká česká mládežnická verze: "Radujme se všichni v Pánu, přijel taťka z Vatikánu!"
George Weigel napsal knihu, již je užitečné číst včetně toho, co je bezděky obsaženo mezi řádky. Možná musí velké postavy vrhat velké stíny a nedá se s tím nic dělat, napadne nás. Je pouze otázka, kolik toho smí stín ještě zakrýt, aby to neškodilo věci.
|
George Weigel: Svědek naděje. Životopis papeže Jana Pavla II. |
|
Přeložili K. Deutschmann, J. Zvěřinová, V. Šedá, V. Faktor. |
|
Práh, Praha 2000, 879 stran, náklad a cena neuvedeny. |
