Na pohřbu skladatele Bohuslava Martinů jeho žák Jan Novák pronesl: „Myslím, že to není od vás pěkné, takhle si odejít a neříci kam.“ Martinů zemřel ve Švýcarsku v roce 1959 na rakovinu žaludku. Přestože měl být rodák z Poličky pohřben doma, trvalo jeho přátelům dvacet let, než se povedlo skladatelovy ostatky převézt do jeho rodného městečka.
Jedním z hlavních organizátorů jejich převozu byl i muzikolog Jan Kapusta, tenkrát ředitel muzea v Poličce. Kapustovo rozsáhlé líčení událostí korunovaných uložením skladatelových ostatků, jež vychází knižně pod názvem Neuvěřitelná kauza Martinů, je spíš kronikou boje s komunistickými úřady. Ostatně už tvůrci nekrologů se bezprostředně po smrti Bohuslava Martinů museli vyrovnat s jeho emigrací i s jeho úspěchem na Západě, který nebyl komunistům po chuti.
Kauza Kohout
„Bitva o jedny ostatky a vůbec o poválečné proniknutí hudby Martinů do vlasti představuje neuvěřitelný průlom do betonové totalitní ideologie a politické praxe,“ stojí v knize, která se čte spíš jako detektivka, přestože jde o dokumentárně věrné zpracování historie. Vydává ji Arbor vitae, a jak je v případě tohoto nakladatele zvykem, drží si nadprůměrnou grafickou i výtvarnou podobu.
„Exkluzivní příběh odpovídá vyšinuté době,“ psal o svém usilování Kapusta, který se vydání knihy nedožil, zemřel v roce 2007 krátce po dokončení rukopisu. Případ Martinů zaměstnával řadu úředníků, ideologů, muzikologů, týkají se ho stovky stran dokumentů a řada fotografií. Problematické bylo už jen samo jednání s vdovou po skladateli, která byla občankou Spojených států, a tedy nepřítelem. Kapustova zpráva naráží i na jinou kauzu, která se převozu ostatků dotkla a tvoří její nejtajuplnější součást, totiž na fakt, že švýcarská strana nejprve požadovala za uvolnění ostatků Martinů protihodnotou návrat komunisty vystěhovaného spisovatele Pavla Kohouta a jeho ženy z Rakouska do vlasti.
