Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Neumím se podřizovat vnucené autoritě, říká Daniel Hůlka

aktualizováno 
Daniel Hůlka - z nadějného operního pěvce se stal muzikálovou hvězdou, aby posléze vystoupil i na pomyslný "slavičí" trůn domácí populární hudby. Své fanoušky přitahuje coby romanticko-démonický zjev, ale mimo jeviště jsou mu velká gesta cizí. Na rozdíl od některých kolegů si Hůlka nehraje ani na spasitele světa, ani na učitele národů.

UMŘÍT JAKO BEATNIK, TO MUSÍ DÁT PRÁCI

Viděla jsem školačky, které uctívaly písek, na nějž při natáčení filmu Z pekla štěstí vstoupila vaše noha; dojímá vás to ještě, nebo se tím už jen bavíte?

To se nedá nikdy brát jako samozřejmost, tím spíš, že zdaleka ne všichni se chovají tak oddaně.

Také jste v pubertě propadl zbožňování tehdejších idolů?

Že bych někoho přímo takhle uctíval, to ne. Pro mě byli idolem Petr Janda a Olympic. Na jejich koncertu v Lucerně jsem klečel pod pódiem a křičel. Všechny jejich písničky znám, hrával jsem je na kytaru - a nedávno se mi splnil jeden sen a s Jandou jsem si zazpíval Okno mé lásky. Ano, Olympic, to pro mě byli čeští Floydi.

Proč jste nezůstal rockerem?

Tak v sedmnácti osmnácti se to dost změnilo, zakládal jsem vlastní kapelu a zamiloval se do beatnických básníků. Zhudebňoval jsem jejich texty, poslouchal muziku, která s tím hnutím souvisela. A tak jsem prošel přes folk a folk-rock až k jazzrocku... Éru, kdy jsem pop zvysoka odsuzoval, jsem si prošel na gymnáziu. Dnes nesoudím lidi podle žánru, který dělají; klidně jsem taky vystupoval v Lucerna Music baru se skupinou Laura a její tygři. Nerozlišuji podle žánru, ale podle kvality.

Týká se to i dechovky?

(Směje se ) Přiznávám, že dechovka je trochu problém.
Mluvil jste o beatnicích. Někteří ve svém postoji dokázali beze změny vytrvat, zestárnout i umřít...
Po pravdě řečeno, umřít jako beatnik, to musí dát práci.

BRÁNÍM SE MANIPULACI

Možná spíš než beatnikem mohl jste být sportovcem. Kdybyste v čase svého sportování měl na vybranou, zvolil byste si mezi sportovní anebo zpěváckou špičkou?

Tehdy bych rozhodně zůstal u sportu, volejbal jsem strašně miloval. Když s něčím začnu, tak to musím dělat na doraz, nebo se na to vykašlu. Neexistuje něco mezi.

V opeře jste měl ostrý start: absolventský koncert v Rudolfinu, nabídka na hostování v Plzni, začalo se o vás zajímat Národní divadlo. Kariéru přibrzdilo to, co obvykle jen velmi mlhavě nazýváte konfliktem v Plzni...

Tehdejší šéf opery už je mrtvý a nechci to moc rozmazávat. S odstupem času se navíc ukázalo, že věci, které se zdály jako největší prohry, bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Když jsem v Plzni podepisoval smlouvu, tak v ní nebylo to, na čem jsme se předtím domluvili. Ohradil jsem se, na což přišla dost prudká reakce, pro mě ponižující. Tak jsem se trošku rozčílil a potom už jsem si v Plzni nikdy nezazpíval.
Do té doby mě všichni poplácávali po ramenou a najednou mě nikde nechtěli. Jako bych byl na černé listině. Ale protože jsem chtěl divadlo strašně moc dělat, nevzdal jsem to a první angažmá získal v operetě v Teplicích. Pak mi práci nabídl ředitel z ústecké opery. Za první sezonu jsem tam měl osm premiér.

Dá se říci, že jste konfliktní typ?

Snažím se s každým vyjít nejdřív po dobrém a hrozně dlouho se o to vždy snažím - ale možná proto, že jsem Blíženec, čili několik osob v jedné, tak ve chvíli, kdy se dovrší určitá míra, dovedu být nekompromisní. Kdekdo se mi snaží radit, usměrňovat mě, a já se svou povahou takové manipulaci bráním.

Máme tomu rozumět tak, že váš mediální obraz temného barda nevymyslel žádný "imagemaker"?

To není ničí nápad - ani můj, ani nikoho jiného. Do povědomí lidí jsem se prostě dostal jako Dracula, ta postava taková je a mně to sedí. Jistě, zpočátku se našli lidé, kteří se snažili mi radit, jak se mám chovat, tvářit, oblékat... Ale já se znám, nešlo by to. Nedovedu si představit, že někdo žije celý život tak, jak ho navenek stylizují. Jednak je mi to nepříjemné, jednak by se to určitě provalilo - a hlavně k tomu mám bytostný odpor. Do smlouvy si dávám konečné, osobní právo veta při výběru skladeb na desku - a aby mi někdo mluvil do oblékání, to už vůbec nepřipadá v úvahu.

Do jaké míry a od koho si tedy necháváte poradit?

Ze začátku to byl hodně Jirka Korn, který je kamarád, kolega a pro mě vzor profesionála. Nejblíže mi je manažer Ondřej Málek, radím se i s promotérem Janisem Sidovským, šéfem vydavatelství Vladimírem Kočandrlem, s Karlem Svobodou, Egonem Kulhánkem... Na hodně věcí jsem se ptal i Kamila Střihavky, který byl v muzikálu o dva roky dřív než já. Rád si poslechnu každou radu, ale nakonec si vše rozhodnu sám.

JE SMĚŠNÉ PSÁT O SOBĚ VE TŘICETI

Máte pověst velmi pracovitého člověka. Jak jste snášel u pohádky Z pekla štěstí, kde hrajete zlého rytíře, natáčení, které se skládá z věčných prostojů a čekání?

Pracovitý jsem jen v profesi; v soukromí jsem líný. A při filmování jsem si vytvořil zvláštní styl, ze kterého měli všichni legraci: veškeré prostoje jsem prospal. Ale jinak to byl skvělý zážitek. První den jsem se hrozně bál, šel jsem do cizího prostředí, film jsem nikdy nedělal, hrozil jsem se představy, že to profesionálům zkazím. Naštěstí díky týmu režiséra Zdenka Trošky mé obavy okamžitě pominuly a začalo mě to bavit. Navíc jsem zjistil, že film je obrovská dřina a že musím volit úplně jiné prostředky než na jevišti. V divadle musí být gesto vidět v poslední řadě, ve filmu hraje každičké mrknutí oka.

Kdekdo dneska zkouší dělat režiséra... Nebyl jste nakonec v pokušení Troškovi radit?

To jsem si netroufl a režisérské ambice opravdu nemám. Teprve když člověk točí, zjistí, kolik je za jediným třiceti-vteřinovým záběrem ukryto práce.

A psát byste nechtěl? Třeba knížku o sobě?

To už vůbec ne, maximálně u hudebních klipů řeknu F. A. Brabcovi nebo Filipu Renčovi svou vlastní mlhavou představu a pak žasnu, co z ní ti režiséři vykouzlí. Ale knížku, a dokonce o sobě? Vím, spousta lidí to dnes dělá, taky jsem už měl asi deset nabídek. Připadá mi to směšné, vždyť je mi třicet - co bych asi psal? To snad může člověka napadnout někdy v šedesáti...

Proč se na veřejnosti nevyjadřujete k politice?

Ne že by mě nezajímala. V listopadu 1989 jsem vedl stávkový výbor na konzervatoři. Ale s politickým angažmá jsem skončil v roce 1990 - s představou, že teď to vezmou do ruky odborníci. Může ovšem nastat situace, kdy se jako známý člověk budu muset postavit na něčí stranu.

Například?

Třeba komunistický puč, to bych nezůstal stranou.

OD OPERY K BALETU

Díky filmu jste si částečně splnil dávné sny o činohře. Přijal byste nabídku z činoherního divadla?

Tak daleko moje troufalost ještě nesahá. Moje vysněné role jsou totiž na takové herecké úrovni jako Cyrano z Bergeraku, a to je hodně vzdušný zámek.

A opera je pro vás už uzavřená záležitost?

Vůbec ne. Od opery a vážné muziky jsem v podstatě nikdy neodešel. Vzal jsem jen práci, na kterou jsem udělal konkurs. Dokonce jsem nejdřív ani nedal výpověď z divadla, ale pak mě Dracula pohltil tak, že na nic jiného nezbyl čas. V posledních letech jsem sice udělal jen pár koncertů vážné hudby, avšak do budoucna mám i operní plány a dostávám také různé nabídky. Je to jen otázka naplánování a rozvržení sil.

Nenapadlo vás někdy využít své popularity ve prospěch opery - že byste k opernímu žánru přilákal své fanynky?

Takový sen mám, na druhé straně nechci svůj vliv přeceňovat. Ale já i na běžných koncertech vždycky nějakou klasiku zazpívám, byť to lidi zaskočí...
Má opera zůstat mezi fraky v divadle, anebo vám nevadí, že ji tři světoví tenoři vynesli třeba na stadiony...
Jsme přece na konci 20. století, proboha! Co je špatného na tom, že díky koncertu tří tenorů si lidé kupují hudbu, již by si jinak nikdy nekoupili?

Takže byste účinkoval třeba v oné Formanově zkrácené úpravě Dalibora, která kvůli protestům ani nevznikla?

Tu úpravu neznám - ale ano, určitě by to bylo zajímavé.

Vlastimil Harapes vás prý hodlá obsadit  do  titulní role baletu Don Quijote. Představa, že budete v Národním divadle debutovat coby tanečník, je dost pikantní.

Titulní roli v baletu Don Quijote jsem si vyzkoušel už v Ústí nad Labem. Když šéf baletu Ondrej Šoth oznámil obsazení, tak jsem nejdřív vyprskl smíchy. Jenže on to myslel vážně a já samozřejmě slyšel i na to, že v moskevském Velkém divadle hrál Quijota v dobách největší slávy Šaljapin. Pro mě to byla obrovská sranda i zkušenost zároveň. Hodně jsem se naučil, co se týče cítění jevištního prostoru. Já, kterému na škole přezdívali Netanec a do tanečních jsem nikdy nechodil, jsem tančil menuet s primabalerínou!
Nicméně - Don Quijote v Národním divadle by mi zabral hodně času a je to zatím ve fázi námluv.

SOUBOJ SE NEKONAL

Existuje typ práce, který byste neuměl dělat?

Vyzkoušel jsem spoustu zaměstnání a žádné mě vyloženě neštvalo, ale asi bych nemohl dělat v továrně u pásu, ta jednotvárnost by mě ničila. Zažil jsem totiž brigádu v tiskárně. A pak bych asi nemohl pracovat v kanceláři - a vůbec, měl bych všude problémy s pracovní dobou.

Se šéfem ne?

Jsem schopen se podřídit, když cítím skutečnou osobnost; ale vnucené autoritě se podřizovat neumím, to je fakt. Proto jsem míval problémy ve škole, i dvojky z chování.
Ale divadlo je přece z velké části založeno právě na vnucené autoritě režiséra.
Například s režisérem Bednárikem jsem neměl sebemenší problémy. Dracula byl pro mě krásná práce a zároveň rychlokurs herectví. Ale předtím jsem v divadle narazil na režiséry, kteří se nechovali a nepracovali tak, abych si jich mohl vážit. A pak samozřejmě přišly i konflikty.

Nemohu se nezeptat vítěze Českého slavíka: jak vnímáte okolnost, že se poslední ročník téhle soutěže zúžil prakticky na souboj Hůlka - Gott?

Takhle to zúžila média: hned ten večer se jedna novinářka ptala, jaké to je pokořit Gotta. Hrůza!

Ale ta otázka se vnucuje.

Tak ji měla aspoň jinak formulovat. Nejsem moc soutěživý typ, Karla Gotta mám rád, vážím si ho, choval se ke mně vždycky dobře, nikdy mezi námi nebyla nenávist nebo řevnivost. Bohužel média vytvořila zdání souboje mezi námi - souboje, který nikdy nenastal. Slavík je prostě anketa, my její výsledky stejně neovlivníme, jestli se na sebe naštveme nebo ne. Tím, že jsem jednou vyhrál, jsem přece rozhodně nesnížil to, co Karel Gott udělal. Ne že bych si té ceny nevážil, ale není mým životním cílem. Živím se tím, co mě baví, což je snad to největší štěstí, jaké může být.

Určitě máte kamarády. Neutahují si z vás kvůli vyhranému Slavíkovi, nesmějí se vám?

Někteří si ze mně srandu dělají - oslovují mě třeba Božský a Mistře; taky se mi ozvala spousta lidí, které jsem dlouho neviděl. A po ceremoniálu jsem našel doma na záznamníku vzkaz. Nevím od koho, ale zněl: Nazdar, blbečku.

Autor:



Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Vietnamci jsou někdy maloměšťáci a pokrytci, řekla Špetlíková Za scénou

Herečka Ha Thanh Špetlíková v kulturním magazínu Za scénou

Do kin vstupuje film Miss Hanoi, ve kterém hlavní roli začínající vietnamské policistky ztvárnila Ha Thanh Špetlíková....

Další z rubriky

Brooklynští Grizzly Bear se probrali ze zimního spánku a nabarvili trosky

Newyorská kapela Grizzly Bear vystoupí poprvé v České republice

Poprvé se u nás objeví kapela Grizzly Bear. Parta z newyorského Brooklynu, která kombinuje rock s vokálním harmoniemi,...

GLOSA: Opisoval Vivaldi či „ten druhý“? I to nadhodil skvělý festival

Španělský soubor Euskal Barrokensemble koncertoval v rámci Letních slavností...

Prázdninová Praha láká na hodně koncertů klasické hudby, ale pouze jednu jistotu: Letní slavnosti staré hudby. Letošní...

RECENZE: Newyorští Grizzly Bear máchli tlapou a struny čouhaly z pódia

Záběr z prvního pražského koncertu newyorské kapely Grizzly Bear (13. srpna...

Americká alternativní kapela Grizzly Bear dorazila v pondělí poprvé k nám. V pražském Roxy naživo předvedla tu méně...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz