Film se zprvu jmenoval Únava, pak Únava ve dvou, nyní Nevěrné hry. Co podle vás obsahu lépe odpovídá?
Já byla zvyklá na Únavu. Možná jako titul, který by měl diváky navnadit, zněla Únava trochu nevděčně, ale když film vidíte natočený, vypráví víc o únavě vztahu než o nevěrných hrách. Nevěra tu není nejpodstatnější, i když coby prostředek, jak skomírající vztah vylepšit, účinkuje skvěle. Na druhou stranu se mi stávalo, že všichni vyprskli smíchy, když jsem se někde v televizi zmínila, že jsem právě dotočila Únavu. A těžko si představím, jak si lidi říkají: Miláčku, co budeme dnes dělat? Půjdeme na Únavu ve dvou? To by šli asi radši na pivo.
Scenáristka, režisérka, hlavní hrdinka, to vše navenek vybízí k pojmenování „ženský film“. Jakým protiargumentem byste ten předsudek vyvrátila?
Kdykoli Michaela Pavlátová slyší, že se na svět dívá ženskýma očima, odpovídá - A jakýma jinýma? Jako žena prostě takové oči má, filmy mužských režisérů se na svět dívají mužskýma očima, ale nikdo se nad tím nepozastavuje. A proč bych hledala protiargument? Je to hezký příběh, rozhodně neřeší takzvanou ženskou otázku. Navíc obsahuje úžasný humor, ne toho druhu, že se popadáte za břicho, ale humor zrozený uměním dělat si legraci sám ze sebe.
Vaše hrdinka a její manžel, klavíristka a skladatel, se navzájem odcizují. Je to tím, že se jako bezdětní příliš zabývají sami sebou, nebo tu jde o dnes tak módní dvoukariérové manželství?
Neváží si zkrátka toho, co mají. Když nemáte problémy, vymýšlíte si je. Příliš mnoho řeší, ale neumějí si povídat. Moje hrdinka Eva má sice smysl pro humor, ale asi zatím nezná tu přirozenou touhu po dítěti jako já. Na slovenskou vesnici, kde nemá uplatnění, odjela za svým mužem sice z lásky, ve filmu ostatně říká, že někdo se rozhodnout musel, ale bylo to poslední rozhodnutí, které udělali. Neodvažují se spolu promluvit, dělají úplně normální chyby.
Takže o souboj dvou kariér tady nejde?
Pořád jsou to dva lidé žijící ve společném domě. Od kamarádek slýchám, že dnes je prý častý jiný model: on a ona mají dva byty, každý svůj, dvě kariéry, dost peněz, ale chodí se jen navštěvovat, dítě nechtějí, aby jim ten životní styl nenarušilo. Nevím, do jaké míry tomu věří, nebo jestli je to spíš obranná maska.
Originální postavou Nevěrných her je malá holčička, která se zamiluje do vašeho filmového manžela a píše si o tom deník...
To je opravdu hezký motiv, a pro mě nový. Nemám ráda, když se ve filmu děti používají k citovému vyděračství, i když teď jako matka sama poznávám, co znamená mít dítě a jak může být dojemné. Ale holčičkou se v Nevěrných hrách opravdu nevydírá.
Zažila jste také podobný nevinně platonický vztah?
Já byla platonicky zamilovaná asi šest let a myslela jsem si, že jiný vztah nikdy mít ani nebudu, dokud nepřišly ty posedlosti a touhy. Potom člověk znovu hledá čistou lásku a nakonec se v ideálním případě jedno s druhým spojí. I dětské lásky jsem samozřejmě zažila, chodívali jsme jako děti do Slavoje, zrovna nedávno jsme měli sraz a vyprávěli si, kdo koho tenkrát miloval.
Vašimi partnery ve filmu jsou převážně slovenští herci. Dělal vám jazyk potíže?Ne. Nedávno jsem točila s režisérem Vladimírem Michálkem seriál v Tatrách a vůbec jsem se Slováky ve stálém kontaktu, rozumím všemu. Horší je, když mluvím, moje slovenština je ještě měkčí než ta rodilá. Ale asi ne každý bere slovenštinu pořád tak samozřejmě. Když jsem volala do agentury kvůli hlídání dětí, upozorňovali mě, že zaměstnávají i Slovenky a že to některým českým matkám vadí. Já na syna mluvím i slovensky, francouzsky, anglicky a jedna známá mu říká legrační ruštinou „málčik“.
V českých filmech často „hraje“ moderní velkoměsto, ve slovenských rodinný dům, zahrada, vesnice. Našla byste ještě jiné rozdíly?
Slovenští muži jsou víc chlapi a slovenské ženy víc ženské. Slovenští herci mě vždycky fascinovali, nevím přesně, čím to je, snad že jsou syrovější a méně intelektuální. Július Satinský, který rozlišoval kategorie žen a invalidek, mě jednou zařadil mezi invalidky - prý jsem jinak pěkná ženská, všecko v pořádku, ale mám mužský mozek. Je to tak, vyznám se v mapě. Slovenky možná taky, ale nepřiznají to. Slováci si všechno prožijí, procítí, vyzkoušejí, kdežto my už předem moc přemýšlíme, na všechno jdeme hlavou. A hlavně oni mají Tatry!
Vzpomenete si ještě, že za roli v Michálkově Andělu Exit jste byla nominována na Českého lva?
Občas. A říkám si, že dokud nevyhraje Tatiana Vilhelmová, ta cena pro mě nebude mít cenu.
Můžou ceny nebo nominace českým hercům nějak pomoci?
Znám herečky, které Českého lva dostaly, a pak neměly rok práci. Lidé si vás někam zařadí, zaškatulkují. Zajímavější bylo, že s Andělem Exit jsme vyhráli cenu digitální sekce v Koreji - v zemi, kde jsou technické vynálezy domovem, se nás nadšeně ptali, jak jsme to dělali! Podobně ocenili Noční hovory s matkou od Jana Němce v Locarnu. Zato doma se mě věčně ptají, kdy natočím nějaký „normální“ film. Jsme tak mrňavá země, že pokud se něco trochu vymyká, hned je z toho experiment, který se zkritizuje, nebo přecení. Hledáme bůhvíco za běžným rozhodnutím - mám chuť něco udělat, tak to prostě udělám.
Ač patříte do jiné generace, právě pro Jana Němce a také Věru Chytilovou máte zvláštní slabost. Proč?
Oba mají neuvěřitelný smysl pro humor. Ráda jim naslouchám, zasvěcují mě do minulosti, a přitom jsou nejmodernější. Vědí, co chtějí, mají nadhled. Líbí se mi, když někdo svou práci umí a dělá ji upřímně. A tihle dva, podobně jako můj táta, by pro svou práci umřeli. Říkám tomu „nejvyšší naléhavost“, pokud ji necítím, nedělám to. Proto teď nepotřebuji divadlo, neumím se rozdvojit, a má „nejvyšší naléhavost“ je teď můj syn.
Proč se svou jazykovou výbavou nejste v mezinárodních projektech?
Moc se neví, že umím anglicky a francouzsky nebo hraju na violoncello. Agenta nemám, v showbyznysu nedělám. Nabídli mi roli v Mission: Impossible, jenže já byla v Národním divadle a v termínu natáčení jsem měla představení. Američané je chtěli vykoupit, pro ně to nebyl problém, ale já odmítla. Říkala jsem: Vy zase odjedete, já tu zůstanu, a co? Trochu je mi líto, že už se třeba nikdy nepotkáme, ale na druhé straně jsem hrozně vybíravá. Při svém postoji - když už, tak už - bych musela jít rovnou do Hollywoodu, a na to nemám čas, ani povahu. Mohla jsem zůstat i ve Francii, ale je lepší vracet se tam za přáteli odsud z Česka. Takhle k sobě máme vzájemný respekt.
Je vidět, že si mateřství vychutnáváte. Nespěcháte zpět do práce?
Nechce se mi moc vracet. Po porodu jako bych udělala za minulými věcmi čáru, žiju přítomností a dívám se dopředu. Těším se na to, kdo zavolá, na nápad, který se objeví. Na všechno nové jsem zvědavá, odjakživa, a za tu zvědavost jsem vděčná.
Chybí vám vůbec něco?
Víc odvahy. Sama neumím psát texty ke svému zpívání, přitom bych si to hrozně chtěla zkusit. Inspiruje mě Iva Bittová, interpretka a zároveň autorka, harmonická osobnost. Profese je součástí jejího života, nezná ten běžný model, kdy chodíte do zaměstnání a mimoto vedete soukromý život. Já neumím jen tak chodit do práce. Když něco dělám, potřebuji, aby se mě to osobně dotýkalo.
 Fotografie z filmu Nevěrné hry. |
