"Málem mě to porazilo," děkovala Zázvorková za bouřlivých ovací. "Cena je těžká, v mém věku už člověk moc nevydrží," smála se. V dubnu ještě slavila třiaosmdesáté narozeniny. A včera ji v pražském bytě našel synovec mrtvou.
"Nesmíme si stěžovat," říkávala s oblibou. Také trpělivě opakovala, že je sice sama, ale rozhodně se necítí osamělá. A snad nikdo si nevybaví, že by ji viděl plakat, ačkoli její osud by leckoho srazil na kolena.
Z dcery architekta Jana Závorky, která přišla na svět 14. dubna 1922, vyrostla jiskřivá, sebejistá a veskrze moderní žena, která své jedinečné nadání a pečlivé vzdělání ještě znásobila energickou rozhodností a sebeironickým nadhledem. Sotva odešla z domova, vzala si svého kolegu z divadla Větrník Miloše Kopeckého, jakmile vztah neklapal, neméně rychle se zase rozvedli.
Pokud na ni vůbec někdo dovedl uplatnit svůj vliv, byl to Jan Werich, s nímž strávila slavná léta v Divadle ABC. Zázvorková byla kromě Jaroslavy Adamové jedinou ženou, která měla přístup na jinak přísně pánské vánoční jízdy u Werichů. "Pozvěte taky ty dva chlapy, Adamovou se Zázvorkovou," citovala Werichovu památnou větu, kterou brala jako zvláštní poctu.
Kdekdo v ní objevoval a obdivoval vpravdě chlapskou vnitřní sílu. Ačkoliv se po rozvodu už nikdy znovu nevdala, vůči mužům nezatrpkla. Naopak, v jejich společnosti se cítila nejlépe. Přátelství stavěla nad lásku. A když došlo na bujaré večery, dokázala držet s pány krok. "Naše generace ještě uměla řádit," usmívala se blahosklonně na mladší kolegy.
Nezlomila ji ani snad největší tragédie, jaké se vůbec může dočkat matka: její jediná dcera z manželství s Milošem Kopeckým spáchala v patnácti letech sebevraždu. Zázvorková vyznávala heslo, že osud bývá krutý i štědrý zároveň, nestavěla na odiv své city, naopak si zakládala na věcném uvažování. Mužský typ, říkali o ní.
A přitom dokázala vykreslit před kamerou i na scéně Městských divadel pražských, kde vytrvala až do roku 1993, ty nejpřesnější ženské charaktery: maminky, babičky a tetičky, důstojné matrony, slídivé sousedky i rázné domovnice.
Její obdivuhodná vůle a jasná mysl dlouho vítězily nad fyzickou slabostí. Když s Vlastimilem Brodským točili Babí léto, sami si přidávali další a další stoupání do schodů, až celý štáb trnul strachy. Při poslední práci na filmu Román pro ženy bavila osazenstvo svými dokonalými znalostmi jazyků, které původně studovala.
Trápily ji bolesti, několikrát musela do nemocnice, byla téměř nepohyblivá. Ale jakmile se ocitla na scéně, zůstávala vždy dokonalou dámou s lehkým úsměvem a břitkým vtipem, do níž by nikdo neřekl, že před chvíli vstala z lůžka, kam se vzápětí vrátí.
"Stáří je strašná věc, ale je to jediná možnost, jak se udržet naživu," citovala často Wericha. Také toho večera, kdy přebírala čestnou trofej České filmové a televizní akademie.
"Plně si ji zasloužila, ty ovace to dokázaly," uvedl ředitel akademie Petr Vachler. Poctu už neslavila. Nemohla chodit, jen ji přivezli, vyznamenali a zase odvezli.
Příští hold jí akademie vzdá na poslední cestě. "Jsem rád, že věřím na převtělení. Mohu jí popřát hodně štěstí do příštího života. I tam bude skvělou herečkou," dodal Vachler.
 Stella Zázvorková přebírá z rukou Petra Vachlera Českého lva za za dlouholetý umělecký přínos. (5.3.2005) |
