Navíc rozhovor vznikl poté, co Madonna prožila své první období v Londýně, kam se přestěhovala, aby následovala "chlapa" (jak říká) - filmového producenta Guye Ritchieho. Američanka v Londýně během rozhovoru usrkávala ze skleněného džbánku cabernet a prokousala se skrz impozantní množství oliv a brambůrků. "Vemte si, nebo je sním vážně všechny."
Rozhovor s Madonnou
FACE Když jste potkala Ritchieho, bylo to jako v písničce, bylo to osudové?
M. Měla jsem předtuchu o životě a o rychlém pohybu vpřed. To se mi předtím stalo jen jednou.
FACE Se Seanem Pennym? (bývalý manžel Madonny)
M. Bez odpovědi.
FACE Je děsivé cítit takovou osudovost?
M. Ne, je to osvěžující.
FACE Řekla jste Guyovi, jak jste se cítila?
M. Ne, tehdy ne. V žádném případě. Přešla jsem do stavu sebezapření, protože on žil zde v Londýně a já v Americe a neměla jsem zájem mučit se s nějakou milostnou záležitostí na dálku. Ale stejně se to stalo. Byla to jedna z těch … nevysvětlitelných, nekontrolovatelných věcí. Ale je to těžká práce mít vztah na dálku a on je skutečně tvrdohlavý a já taky, takže… Ale do války vůlí se to neobrátilo.
FACE Když říkáte, že jste měla předtuchu o tom, co se stane, co tím přesně myslíte?
M. Je to podivné. Nemůžu ani přesně říct, jaké byly moje myšlenky, bylo to jenom… Víte, co to je, když lidi řeknou 'pobláznil mi hlavu'? Moje hlava se jenom nezbláznila - ona se točila kolem dokola! Víte, co tím myslím? V tomhle byznysu, v mém byznysu, se setkávám se všemi druhy neuvěřitelných lidí, fascinujících, slavných, sexy lidí a vysoce intelektuálních. A setkáte se s nimi a řeknete… 'zajímavé, zajímavé, zajímavé'. Jsou zajímaví, ale není příliš mnoho lidí, kteří tě zastaví na tvé cestě. A má to hodně co dělat s chemií a s načasováním.
FACE Kde to bylo přesně, když jste jej potkala poprvé?
M. Ó, venku na venkově. Měla jsem mít oběd na zahradě u Stinga a on byl hostem. Nedávno to byly dva roky. Pamatuji si to, protože to byl Den otců v Americe a já se omlouvala od oběda, protože jsem musela jít zavolat mému otci. Neměla jsem žádné tušení, že tam Guy bude. Prostě se najednou objevil na místě proti mně.
FACE Rozesmál vás?
M. Ano, okamžitě. Je velmi legrační. Má velký smysl pro humor.
FACE Musí být obtížné mít vztah, který je tak veřejný…
M. Jo, ale je to veřejné pouze na jedné úrovni. Ale je to jako štětina v prdeli, nedá se tomu vyhnout. Naštěstí víme, že to, co lidé o nás píšou, není ani trochu blízko pravdy.
FACE Ale pravda je, že Guy zmlátil vašeho fanouška?
M. Bože, to je tak nudné o tom hovořit.
FACE Nebo ten fanda jenom zakopnul a upadl na Guyovu pěst?
M. Nepraštil ho rukou, nakopl jej. Ten chlap, ten fanoušek, byl v podstatě pořád se mnou celou dobu, co jsem byla tady v Londýně. A je to dospělý muž, není to žádný výrostek, takže to trochu nahání husí kůži. Všichni fanoušci a mládež se stávají víc a víc agresivní a on byl mezi těmi vedoucími. Nenechávají mne samotnou - zvoní na můj zvonek u dveří, objednávají pizzy, pronásledují moji dceru, stojí před autem, takže nemůžeme vyjet zadním ani předním výjezdem, činí život nesnesitelným. Je to série dráždění každý den, každý den, každý den. A v ten den jsme přijeli, ten chlapík otevřel mé dveře u auta. A tak Guy musel vystoupit a říct mu, co je možné a co ne. Chci tím říct, že jej varoval a říkal: 'Jestli na mě budeš chcát, tak to někdo odnese'. A to se i stalo. Takhle to bylo. Ale je fakt, že od té doby už před mým domem nikdo není. Takže díky bohu za rytířství. Guy byl prostě jenom přítel ochránce.
FACE Kdybyste měla vymyslet pět předností, které se vám na Guyovi Ritchiem líbí, co by to bylo?
M. Nevím, jestli se cítím pohodově, když mluvím tolik o něm… Ale: vypadá skutečně dobře, chová se hezky k matce a otci… To je za dva… A rozesmává mně. A je skvělý a je nádherný a je chytrý a … (přestávka) Kolik jich bylo? Nechci už to dál rozvádět nebo mu naroste hřebínek.
FACE Žijete již řadu měsíců v Anglii, což je pro Američanku asi zvláštní zkušenost.
M. Velmi zvláštní.
FACE Myslíte si například, že Britové jsou skutečně rozdělení na třídy?
M. Jo. Každý se vás ptá, kterou školu jste v Anglii navštěvovala. Dokonce i lidi střední třídy. Lidi jsou tu zvyklí strkat jiné lidi do kategorií, zatímco v Americe se nikdo nestará o to, do jaké školy jsi chodil. Nebo se zeptá, ale není to způsob, jak si někoho zařadit.
FACE Co je pro vás opravdu anglický zážitek?
M. Asi večeře s princem Charlesem. Byla to legrace. Rozsazení bylo chlapec, dívka, chlapec, dívka. Po jedné straně jsem měla prince a můj přítel byl naproti přes stůl ode mne a mávali jsme na sebe. Musím říci, že princ Charles byl velmi okouzlující.
FACE O čem jste hovořili? O umění?
M. Mluvili jsme o umění, o show byznysu, o médiích, mluvili jsme o cestování a časové nemoci při cestování. Bavili jsme se o každém tématu. Ptal se mě, jak jsem se setkala s Guyem. Je dost romantický: chtěl vědět totéž, co jste chtěla vědět i vy. A byl velmi přirozený. Mně se vůbec nezdál být škrobený. U stolu je velmi uvolněný, rozhazuje kolem svůj salát a vtipy. Létající salát chtěj-nechtěj. Líbil se mi, je legrační.
FACE Prý jste tehdy přišli pozdě, protože jste si nemohli vybrat, co na sebe?
M. Vážně věříte všemu, co čtete? Ne, přišla jsem pozdě, protože jsem chtěla přeskočit prohlídku zahrady, která byla na začátku. A taky raději strávím čas s dcerou a toulám se s ní venku, ukládám ji do postele… Trochu jsme se zdrželi.
FACE Zůstanete v Británii?
M. Ne. Chci být u rodiny a mých přátel - můžou všichni přijít a najít mě, popovídat a navštívit mě. Chybí mi můj dům. A myslím, že Guy tam chce strávit nějaký čas, protože chce vyzkoušet dělat filmy v Los Angeles. Teď je pro něj dobrý čas tam být. Ale jsem si jistá, že se vrátíme. Určitě.
FACE Působíte velmi zamilovaně.
M. Jsem zamilovaná. Trvalo mi jen 40 let najít to správné. To si zapište.
FACE Jak se vlastně žije v cizině? Líbí se vám to? Nebo vám to leze na nervy?
M. Obojí. Je hodně dnů, kdy se cítím jako cizinec v cizí zemi a zoufám si a chybí mi přátelé a chybí mi určité věci z rodné země, které člověk vždycky postrádá. Ale na druhé straně miluji - ať je to v práci, nebo tam, kde žiju - objevování nových hranic a mám ráda, když mohu navštívit neznámá místa a snažím se přežít, zařídit si věci a upevnit zázemí. Dokazuji si, že bych mohla dokázala žít kdekoliv.
FACE Jste v cizině, ale alespoň mluvíme stejným jazykem…
M. Jo. Ale jenom to, že mluvíme stejným jazykem neznamená, že jsme skutečně tak podobní. Fakt. Je to zajímavý, protože člověk si vždycky myslel o Anglii a Evropě, že je to zkrocené, na tradicích založené místo, kde každý je škrobený, formálně se chovající jeden k druhému. Ale ve skutečnosti Američané, kteří jsou známí tím, že jsou nespoutaní a otevření, jsou trochu puritánští, takže je to zvláštní paradox. Protože zvenku to vypadá, že Angličani jsou škrobení, ale oni vlastně nejsou, oni jsou parta špinavých diletantů. Můj Bože, všechno, co tady máte, jsou nazí lidé v novinách! Nemůžu si zvyknout na nahatou Dívku strany tři, i když se hodně snažím… Víte, mám svůj šálek kávy a otvírám noviny a … ó! Chci tím říct, že kozy jsou tady všude… ale opravdu!
FACE I přes to uvažujete o tom, že si v Londýně koupíte dům?
M. Určitě, jen nemohu najít ten správný. A nemůžu uvěřit, jak jsou tady drahé nemovitosti a odmítám se sklonit a nechat si nakopat prdel - a to jsem také řekla svému příteli. V Americe bych si možná koupila dům za šest milionů dolarů, jenže tady po vás chtějí, abyste si myslela, že šest milionů liber je to stejné, jako šest milionů dolarů. (Je to skoro o polovinu více - pozn. redakce.) To je moc ostudný a já nejsem tak bohatá, abych vyhodila těžce vydělaný peníze tímto způsobem, to je absurdní. Takže ...
FACE Takže se přestěhujete do Birminghamu, či co?
M. Ne! Bože, ne…jenom si počkám na správný okamžik… (Madonna nakonec koupila za deset milionů liber rezidenci magnáta Asil Nadira v Jižním Kensingtonu - poznámka redakce.) Já Anglii miluji i nenávidím. Já jsem vždycky, vždycky, vždycky snila o životě v Londýně a pak jsem začala žít v Londýně a ono to nebylo to, co jsem si myslela. Ale přešla jsem to všechno, i když Amerika je o tolik krásnější…
FACE Co vás na Londýně zklamalo?
M. Nemám ráda najaté domy, kde jsou věci jiných lidí; chybí mi moje věci. A částečně evropský životní styl. V šest hodin jde každý domů a nikdo nepracuje o víkendech a lidé jezdí v létě na měsíc pryč. Je to velmi staromódní způsob života. Tady a v Evropě zabere o hodně víc času něco udělat. V Americe moji zaměstnanci pracují 24 hodin denně, celý den…
FACE Evropany prostě nemůžete vybičovat do tvaru…
M. Přesně - nemůžu všechny moje zaměstnance zmlátit do pokoření. Lidi tady jsou o hodně méně orientovaní na práci a méně ctižádostiví než lidé v Americe. Setkala jsem se s diletanty a rozmařilci. Závidím těmto lidem… Nebo ne, nezávidím. Neumím si představit svůj život bez činnosti. Ale je tady vidět, v celé Evropě, takové ocenění života, které v Americe neexistuje. A tuhle část zdejší atmosféry mám ráda.
FACE Tím 'životem' myslíte 'kulturní život'?
M. Jo. Kulturu. Hudbu a umění a literaturu a takové ty věci. Přírodu.
FACE Jak vypadá váš normální den?
M. To záleží na tom, co dělám. Vstávám každé ráno ve stejnou dobu, protože mě vzbudí dcera. Takže vstávám v sedm a ona jde do školky a já piji kafe a dívám se na nahé Dívky na straně tři. A pak jdu do kanceláře a strávím hodiny před počítačem posíláním e-mailů lidem. Takhle vedu všechny obchody v Kalifornii. Cvičím jógu, starám se o dceru, když se vrátí domů, a tak dále.
FACE Máte zde dobré přátele?
M. Mám tady jen několik dobrých přátel, ale postrádám své přátele v Americe, protože samozřejmě je znám o hodně déle.
FACE Kdo je váš nejstarší přítel?
M. To děvče se jmenuje Debbie - znala jsem ji v New Yorku, když obsluhovala výtah. To bylo před tím, než jsem začala být známá. Je jednou z mála mých přátel, které mám z té doby. Protože zbytek skutečně dobrých přátel jsem získala za posledních pět až deset let.
FACE Stále ještě hledáte Boha?
M. Není to tak. Myslím, že již nepotřebuji hledat. Duchovno je pro mě skutečně stále důležité, ale necítím se právě tímhle inspirována natolik, abych o tom mohla psát písně. Chci tím říct, že chodím do kostela: chodím do anglikánské církve, chodím do katolických kostelů, chodím do synagóg, účastním se všech náboženství. Cítím v kostech, že jsem katolička, protože jsem tak byla vychována, ale jsem stejně zaujata židovstvím jako katolickou církví.
FACE Mezi posledním albem Ray Of Light a nejnovějším Music bylo pár let divočiny. Vypadalo to, že se trochu flákáte…
M. Jistě. Bylo to spojení spousty věcí. Moje manželství skončilo a to mě zanechalo na dlouhou dobu neuvěřitelně cynickou vůči lásce, a pak se také zvětšila moje popularita a to se mi líbilo, ale současně jsem to také nesnášela, cítila jsem se tím chycena a cítila jsem se na to rozzlobená. Probíhala jsem škálou emocí.
FACE Jakou náladu jste měla, když jste dělala hudbu na Music?
M. Abych řekla pravdu, tak jsem snad ani nevěděla, jakou mám náladu. Cítila jsem se jako... zvíře, to je ono, připravené být vyhnáno z klece. (smích) Žila jsem dost nudným domácím životem... a při něm mi některé věci chybí - vystupování a tancování a být na turné, tenhle druh energie. Takže část nahrávky je o tom. A pak ta druhá část je o lásce. Takže je tam lehkovážná stránka mého života a pak tam také je - doufám - ta nelehkovážná stránka mého života. Obvykle dělám desku, kde je buď jedno anebo druhé a cítím, že na tuhle jsem dala obě.
FACE Lehkovážnost a nelehkovážnost je jen jeden z rozporů, které v sobě máte - na jedné straně děláte obyčejné věci, jezdíte nakupovat, staráte se o dcerku, za chvíli se přepnete na star, která je nutně stylizovaná. To musí být divné, ne?
M. Myslím, že na konci, když je člověk slavný, tak si tě lidi chtějí zúžit do několika osobních rysů. Já se už stala takovou ctižádostivou, řekne-cokoliv-má-na-mysli, zastrašující osobou. A je to část mé osobnosti. Ale určitě to není zdaleka tak blízko pravdě, jak to někdy možná vypadá. A je pravda, že je to divné.
 Madonna. |
 Madonna. |
 Madonna. |
 Obal CD Music, které vydává americká zpěvačka Madonna. |
 Madonna. |
