Š é f
Vlastimil Harapes (1946) patřil jako tanečník k nejvýraznějším osobnostem Národního divadla 70. a 80. let. Vynikal výbornou technikou a bezprostředností v hereckém pojetí rolí. Na svou dobu uměl z jeviště odejít poměrně včas, v jedenačtyřiceti.
Poté necelé tři roky vedl baletní soubor Laterny magiky a v lednu 1990 byl pověřen vedením baletu ND. V šéfovské funkci těžil ze své popularity. I díky ní přilákal k souboru pozornost publika, médií a sponzorů. O ceně, již za to ochotně platil (vystupování v pochybných zábavných televizních pořadech), lze pochybovat. Jeho sebevědomé vystupování často znesnadňovalo jednání se členy souboru a vedlo i k odchodu několika předních tanečníků.
Navenek však na svůj soubor nenechal dopustit. Neskrýval svůj negativní postoj ke kritice ani přezíravost k ostatním českým souborům. Trpělivě se vyhýbal inscenačním soutěžím, a tím i konfrontaci s jinými tuzemskými baletními tělesy. Jako předseda poroty celostátní ceny Philip Morris Ballet Flower Award prosadil s pouhými dvěma výjimkami hlavní cenu vždy pro členy Národního divadla.
Harapes také režíroval. Jeho čtyři pražské baletní inscenace (Labutí jezero, Mauglí, Někdo to rád... a Popelka) měly hodně kolísavou úroveň a šéfův tvůrčí podíl na nich byl mnohdy sporný.
R e p e r t o á r
Asi nejosobitější dramaturgickou linií za Harapesovy éry byly biografické či filmem inspirované původní celovečerní balety (Malý pan Friedemann, Psycho, Někdo to rád..., Čajkovskij, Isadora Duncan). Byla to dílka barvitá, líbivá, avšak promyšleně připravená, tanečně solidní. Podepsán byl pod nimi Libor Vaculík, hlavní choreografická osobnost ND v 90. letech. Většina těchto inscenací nesla rovněž jméno režiséra Jozefa Bednárika.
Atraktivní tituly však někdy zakrývaly inscenační bezradnost a myšlenkovou prázdnotu, třebaže byla zabalena do módního nebo třpytivého obalu (rádobymoderní Carmen, kostýmní podívaná Mauglí, poněkud povrchní Oněgin). Rozpačitě vyzněla nastudování tradičních baletů - Coppélia, Popelka, Romeo a Julie i Labutí jezero. Solidní úroveň měly až inscenace Jurije Grigoroviče - Louskáček a Raymonda.
Necelá třetina premiér patřila složeným programům. Ty české měly dosti rozdílnou úroveň - na straně jedné dnes už klasické Vaculíkovo Stmíváníčko nebo Zuskova raná práce Ven z hlubiny, a na druhém pólu trčel propadák, jakým byl Outsider Miloslava Lipinského. V komponovaných programech světových choreografů se sázelo na osvědčenou kvalitu - na Jiřího Kyliána, Hanse van Manena, Glena Tetleyho, George Balanchina, José Limóna a Alvina Aileyho. Po létech normalizačního půstu jsme tak konečně viděli jejich choreografie zejména ze 70. let. Avšak nejsoučasnější novinky chyběly.
S o u b o r
Balet Národního divadla během Harapesovy „vlády“ zeštíhlel, omládl a kvalitou i myšlením vyspěl. Oproti konci osmdesátých let klesl počet jeho členů více než o třetinu na nynějších šedesát až pětašedesát. To je ještě únosná hranice: onemocnění tří čtyř tanečníků může ohrozit reprízu velkého baletního titulu.
Věkový posun směrem dolů je jedním z největších Harapesových úspěchů. Padl mýtus neohrožených balerín kolem pětačtyřicítky. V posledních letech dal Harapes šanci i talentům v rozpuku. Pro srovnání: v roce 1990 přesahoval věkový průměr sólistů pětatřicet let, dnes je to necelých třicet let.
V umělecké rovině je vidět pokrok hlavně u sboru. Teprve v posledních letech začali mít řadoví sboristé svá jména. Už to není pověstné křoví, nýbrž sboristé schopní alternovat sólisty. Naopak paleta sólistů má přece jen početní rezervy - na některé typy rolí není vhodná alternace.
Éra Vlastimila Harapese se bezesporu zapíše do historie baletu ND. A to jako období dramaturgické roztěkanosti, ale i zajímavých novinek a pozdního objevení časem slavných děl ze Západu. Bylo to období pozvolného zkvalitňování souboru, který ze všech českých baletních těles udělal asi největší pokrok. Žel i po tomto vykročení má balet první české scény k předním evropským ansámblům stále ještě daleko.
 Český balet a Vlastimil Harapes patří k sobě. |
