Jednak je potěšující zjistit, že klasická výtvarná technika, jakou je malba, ještě neskončila na smetišti dějin umění. Jednak to jsou pozoruhodné náměty, které autor na svých plátnech zpracovává.
A konečně stojí za vidění i to, co je na první pohled vidět nejméně: dějiny jedné části poválečné Evropy, které hrají v Rauchově díle svoji tragigroteskní roli. Neo Rauch se narodil v Lipsku jen rok a půl před zahájením stavby berlínské zdi.
Pomyslná zeď oddělující Východ a Západ se táhne i napříč dvaačtyřiceti rozměrnými figurativními obrazy, které jsou v galerii vystaveny: z jedné strany do nich proudí ohlasy avantgardy, sázející především na kartu iracionality, z druhé pak citace sterilního socialistického realismu.
Je to mohutný kontrast. Spontánně slepená dadaistická koláž vedle absurdního inženýrského manuálu. Výlet k romantickému krajinářství versus veristický záznam svazácké schůze. Přísné linie stavebního plánu proti hravosti komiksu nebo pop-artu.
Právě postmoderní umění výpůjček a parafrází, naprostá benevolence, s níž malíř dává divákovi lekce z historie vizuality, jsou pilíře, na nichž Rauchův výraz stojí.
Ale nejen forma, také náměty Rauchových pláten připomínají delirantní koláž. Každý obraz tvoří několik diametrálně odlišných skutečností: postavy, kulisy a rozmanité rekvizity jsou vyvedeny v odlišných měřítkách a poskládány s maximální nahodilostí.
"Malování je pro mne pokračováním snu jinými prostředky," říká Rauch a vtahuje diváka do mysteriózní říše, kterou před ním obývali mimo jiné Salvador Dalí a René Magritte: ten první s důrazem na "šokantnost" a symboličnost výjevů, ten druhý s citem pro vizuální anekdotu a lyrické hádanky.
Dokonce se zdá, že jim Rauch konkrétními plátny vzdává hold: Magrittovi prací Abstrakce, Dalímu obrazem Vstávání, který se stal ikonou celé výstavy. Tedy surrealismus jako klíč k Rauchově malbě? Spíš surrealismus jako výchozí impulz - a přehlídka výtvarných rukopisů jako kanál, kterým se tento impulz šíří.
Cíl je jasný: autoanalýza jednoho nedobrovolného svědka pozdní etapy reálného socialismu. Všichni ti podivně odlidštění lidé, kteří na plátnech Nea Raucha vykonávají neméně podivné činnosti, rozhodně netrpí ostalgií, tou protivnou nemocí, která se rozlezla napříč postkomunistickým východním Německem.
Naopak - vracejí úder. Tlumené, skoro "nebarevné" pastelové barvy, které malíř výhradně používá, odsávají z jeho díla emoce: ta plátna jsou nakonec svým způsobem prázdná. Prázdná, šedá, depresivní. Přesně taková, jaká byla doba, v níž se v Neu Rauchovi rodil malíř.
NEO RAUCH: Neue Rollen. Obrazy od roku 1993 po současnost
Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha, kurátoři Holger Broeker a Petr Nedoma. Plné vstupné 100, snížené 50 korun. Výstava trvá do 5. srpna 2007, www.galerierudolfinum.cz
Hodnocení MF DNES: 70%
