Čechovova dramata už dávno tvoří určitý kánon s notoricky známou základní strukturou, přesto jako by při každé nové inscenaci bylo v sázce všechno. Mučivě přesnou neurčitost děje-neděje i hnutí v nitru postav lze jistě uchopit vždy jinak, konečný úspěch však není zaručen předem. Každé podcenění nebo svévolný posun se u Čechova krutě vymstí.
Srovnáním lze vyvodit příkladný rozdíl mezi dynamickým a statickým výkladem hry i postav. Aréna z něj vychází jako jednoznačný vítěz „na body“. Herecké výkony Aleny Sasínové-Polarczyk (Aréna) a Anny Cónové jsou srovnatelné.
Živočišnější a náladovější Sasínová je však proti intelektuálsky rozmazlené Cónové ve výhodě, neboť v klíčových okamžicích má proti sobě nebo vedle sebe rovnocenné hráče.
Na oproštěné scéně v Aréně vynikají výrazné dobové kostýmy. Několik židlí, zahradní divadlo v pozadí tvoří pouze bílý čtverec zakrývající osvětlené pódium, na který se promítají různé obrazy – závěrečný vzhůru putující portrét Niny je možná příliš polopatický.
V druhém představení se jiných „několik židlí“ utápí v prázdném prostoru, který nevykrývá ani originální, byť poněkud těžkopádný nápad nechat postupovat po každém dějství vpřed nikoli Birnamský les, ale skleněnou konstrukci omezující stále více existenciální prostor Treplevova života.
Zahradní divadélko je pojato přímo „konceptuálně“: máme je vytušit z chování a seskupení postav. Michala Čapku (Aréna) jsem v roli Trepleva viděl už v Karlových Varech a mezi jeho výkony je přímo propastný rozdíl.
Nyní se své postavě dostal nepoměrně hlouběji pod kůži: neobratná chlapecká vyznání, škemrání o mateřskou lásku i závěrečný zvláštní klid při vší tíze zdrcujícího poznání vycházejí z jednoho středu.
Zatímco z Niny Terezy Dočkalové (Aréna) přímo čiší ctižádost silnější než rozpaky a stud, upozorní na sebe Kateřina Vainarová až v závěru hysterickým řevem, s nímž se vrhá na dveře, za nimiž tuší Trigorina. Ten je ovšem v ostravském národním v podání Františka Strnada bez barvy a chuti stejně jako představitel Kosti Vladimír Polák.
Z postav druhého sledu je třeba zmínit alespoň Sorina. I zde je drsný stařík Pavla Tisovského v Aréně nepoměrně výraznější než kýčovitý nostalgik Jana Fišara, který jako by do akademicky chladného představení v Divadle Antonína Dvořáka zabloudil z oblastního divadla z doby před nějakými dvaceti lety.
Co bylo původně chybou, mohlo by se stát nakonec pro budoucí ročníky Ostravaru tradicí: paralelně by mohli účastníci přehlídky srovnávat jednou Maryšu, podruhé Hamleta – nebo Višňový sad, protože Čechova není nikdy dost. Divadlu Antonína Dvořáka by tak svitla šance na odvetu.
Anton Pavlovič Čechov - Racek
Komorní scéna Aréna Ostrava - režie Ivan Krejčí, scéna a kostýmy Lucie Loosová, hudba Nikos Ingonidis. Délka 180 minut
Hodnocení MF DNES: 90%
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka - Režie Ľubomír Vajdička j. h., scéna Jozef Miller j. h., hudba Peter Mankovecký j. h. Délka 165 minut
Hodnocení MF DNES: 50%
