Není císař v konírně poněkud nahý?

Nikdo nemůže pochybovat o tom, že výstava Akt v české fotografii je více než úspěšná - před Císařskou konírnou Pražského hradu stojí o víkendech fronty. Zájem je logický: jde o první přehlídku českého fotografického aktu, který nikdy neměl na růžích ustláno; zprvu narážel na "přirozenou" pruderii měšťanské společnosti, pak na zvrhlost nacistů, potom na tupé představy komunistů. Nynější sukces pořádající Správy Pražského hradu - výstavu navštívilo téměř 26 tisíc lidí - je třeba vítat a organizátorům a kurátorům přát, ale nemělo by to zakrýt některé pochyby.

Walkman - Walkman, 1984, ruční kolorování. | foto: Jan Saudek

A málo záleží na tom, že drtivé většině diváků, kteří tvoří ty útěšné návštěvnické zástupy, jsou takové pochyby lhostejné či cizí. Expozice v Císařské konírně i kniha vydaná při té příležitosti potvrzují, jak málo je téma český akt propracováno a že jsme teprve na počátku přístupu, který by konstatoval něco důležitějšího než pouze to, že za sto padesát let, co fotografický akt existuje, se objevily a prosadily různé přístupy k objektivem zobrazované nahotě, potažmo k fotografii jako takové. Instalace architekta Emila Zavadila vcelku elegantně zaretušovala nedostatek místa, s nímž se nashromážděný materiál v Konírně potýkal a z něhož i tak řada snímků došla uplatnění pouze v knize/katalogu. Zavadil by musel být kouzelník, aby úplně potlačil zlom, k němuž zhruba v polovině expozice dochází.

Výstava Akt v české fotografii

Kurátoři: Vladimír Birgus a Jan Mlčoch

Císařská konírna Pražského hradu

Výstava trvá do 4. února 2001

Část mapující zhruba roky 1850-1950 je téměř z jednoho kusu, je vlastně výstavou ve výstavě, jíž možná chybí jediné: divákovi decentně předestřít rozdíl mezi uměním Františka Drtikola, Karla Nováka, Aloise Zycha, Jindřicha Vaňka, Jaromíra Funkeho či Miroslava Háka a "soft" erotikou až pornografií, která pro lechtivé pobavení vznikala v ateliérech. Část, která se snaží podchytit český akt druhé poloviny 20. století, má "smůlu". Kulturní propad po únoru 1948 se i na tomto oboru notně podepsal, a než se chronologicky vedená expozice usadí v posledním dvacetiletí, přešlapuje na místě a rozmělňuje se do někdy velmi vyčpělého glosátorství (práce Jaroslava Vávry, Miloše Vojíře, Zdeňka Virta). Lze pochopitelně ihned oponovat: čím existuje menší časový odstup, tím je výběr děl obtížnější, a vždy přece bude někdo přebývat a někdo chybět, navíc jazyk fotografie se komplikuje a technický pokrok ji vede do nových a nových výrazových meandrů.

Kniha Akt v české fotografii

Vladimír Birgus, Jan Mlčoch

KANT ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze, Praha 2000

nestránkováno, náklad a cena neuvedeny

Tohle všechno bezesporu platí, ale základní problém kurátorů Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha to neřeší: nevymezili zcela čitelně, co si pod pojmem akt představují, co za něj považují, a co už ne. Tím by ovšem otevřeli dalekosáhlou otázku vnímání lidského těla, přesahující médium fotografie. Výstava, ale i kniha, v níž obrazové části předchází pět textů, pouze počítá s jakýmsi obecným povědomím.

Kromě toho nejsou Birgus s Mlčochem z úplně stejného těsta, což nekritizuji, nýbrž konstatuji: Mlčoch je uvážlivý, "uhlazený" kurátor, který výstavám rád vtiskuje klasicistní tvar, kdežto encyklopedista Birgus nechává (leckdy bez záruky) promlouvat mnohost. Myslím, že měly vzniknout dvě výstavy, a ta "birgusovská", zaměřená na posl ední desetiletí, by neměla být stavěna na prosté chronologii. Vladimír Birgus a Jan Mlčoch se zkrátka vypravili na území, kde jsou lvi. Proklestili základní trasy, ale "osídlovací práce" na ně a na jejich následníky teprve čekají.
Akt v české fotografii.