Pětadvacet kapitol přibližuje každodenní život příslušníka čs.
vojenské jednotky od odchodu do akce až do současnosti, kdy se více či méně potýká se zdravotními problémy, nezájmem oficiálních míst a přehlížením byrokratů. Kniha je napsána reportážním stylem a nedodržuje chronologický postup, čímž dokáže gradovat neřešené problémy. Doplněna je řadou dokumentů, jež přetiskuje v původní podobě, takže do určité míry je i historickou monografií. Strukturou se přitom práce dost podobá filmovému scénáři.
Je sice jasné, že kniha prezentuje názor jedné strany - té, která nasazovala své životy. Ovšem "pochybení" pražských byrokratů se zdají být takového druhu, že čtenář i tak občas nevěří svým očím. V těchto pasážích se kniha mění v určitý druh obžaloby.
Značná část popisovaných událostí se týká přímo cti uvedených osob; lze proto jen s napětím čekat, zda se proti autorům objeví žaloby na ochranu osobnosti.
Pro značnou část veřejnosti obraz českého muže v uniformě symbolizuje Švejk. Autoři nabízejí diametrálně odlišný obraz: obraz schopného a v zahraničí váženého profesionála. A v tom je hlavní smysl i étos knihy. Vojáci ze Zálivu totiž napsali počátek nové vojenské tradice. Kromě toho je práce Pouštní horečka výzvou. Popisované skutečnosti jsou natolik závažné, že je třeba jim věnovat pozornost bez ohledu na možné následky pro některé z protagonistů příběhu. Vojákům reprezentujícím naši zemi zřejmě nebyly vytvořeny náležité podmínky. Mnoho indicií nasvědčuje tomu, že jejich úsilí mohlo být vědomě sabotováno a rovněž v chování odpovědných orgánů vůči veteránům po jejich návratu z války lze nalézt mnoho podivného. Třeba ovšem také říci, že jedna publikace celou historii nasazení našich vojáků v Zálivu neobjasní, a proto je i hozenou rukavicí historikům.
Téměř každý český historik dnes odmítne z čistě profesních důvodů zabývat se nejnovějšími událostmi, neboť má na paměti jak chybějící časový odstup, tak špatnou zkušenost z předcházejícího období, kdy tzv. historici současnosti byli fakticky pouhými propagátory komunistického režimu. V západních zemích nicméně patří tzv. bezprostřední historie k uznávaným a propracovaným disciplínám. Právě na příkladu Pouštní horečky se ukazuje potřeba změnit v rámci české historické obce zaužívané stereotypy a věnovat odpovídající pozornost i devadesátým letům 20. století. Pokud bude přijat zákon o utajovaných skutečnostech v opravdu liberálním znění, nebudou k historickému výzkumu chybět ani informační podklady.
Navíc bude možné využít přímých svědectví pamětníků, tedy prameny, jichž se při objasňování starších událostí někdy až zoufale nedostává. Česká vojenská historiografie má vůči českým vojenským dějinám (zvláště ve 20. století) mnoho dluhů. Odborným zpracováním nasazení československé jednotky během války v Zálivu by mohla výrazně zvýšit svou reputaci.
Jaroslav Kmenta, Jan Valo, Petr Želinský: Pouštní horečka. Nakladatelství Želinský 1492, Praha, 1998, 206 stran, náklad a cena neuvedeny.
