Německý taxikář se stal váženým filmařem

Praha - Stát se to v Hollywoodu, zrodila by se legenda o americkém snu. Takhle jen obyčejný německý taxikář natočil hit roku, černou komedii Klepání na nebeskou bránu. Film, který je srovnáván s britským snímkem Trainspotting, vstupuje pozítří také do tuzemských kin. Právě tak by ovšem mohl příběh Thomase Jahna doložit, že štěstí vskutku přeje připraveným. "Abych byl přesný, v šuplíku mám patnáct scénářů," říká třiatřicetiletý autor a režisér, který točí amatérsky už od svých dvanácti - jako Spielberg.

"Rychlé auto, milion v kufru. A poslední týden života." Tento distribuční slogan shrnuje obsah německého filmu vcelku výstižně: dva mladíci - Martin (hraje jej Til Schweiger) a Rudi (Jan Josef Liefers) - se sejdou v nemocnici; oba trpí nevyléčitelnou chorobou. A přitom toho chtěli ještě tolik stihnout: obdarovat maminku, užít si s ženskými, vidět moře... Ale proč to tedy ksakru nezkusit? Co horšího se nám ještě může stát? řeknou si po láhvi tequily a vydají se na dobrodružnou cestu ukradeným autem, v němž gangsteři zapomněli milion marek. Klepání na nebeskou bránu je tedy road movie s mafiány i policisty na stopě - Jahn se ostatně vyznává, že jej ovlivnil americký film. Do reklamního sloganu se však už nevešlo, že navzdory všudypřítomné smrti je snímek také divácky velkou zábavou. Pro svůj celovečerní debut si Thomas Jahn založil vlastní společnost (pojmenoval ji s odkazem na Gaunery Quentina Tarantina), ale získal i tak významné koproducenty jako americkou Buenu Vistu - firmu, jež distribuuje například snímky Disneyho studia. "Jahn skvěle ovládá umění přesvědčit o svém projektu druhé," uznal jeden z jejích šéfů. Do rozsahem malé role si režisér přizval hollywoodskou akční hvězdu Rutgera Hauera - a ten ji přijal i proti vůli svého manažera, jenž pro herce požadoval za jeden natáčecí den sto tisíc dolarů. "Tolik bychom nezaplatili nikomu ani za sto let," říká Jahn. Sám prý objevil "hroznou věc": že s milionovým rozpočtem musel pracovat stejně jako za svých levných amatérských dob. Kamera sice byla o něco větší, nicméně za čtyři dny prý zjistil, jak funguje, a před natáčením absolvoval rychlokurs na filmové škole v New Yorku. Oklikou se "taxikář" musel utkat také s Evropskou unií. Potřeboval k jedné scéně kukuřičné pole, jenže zemědělci měli nasázené brambory či řepu a už to prý nahlásili do Bruselu, aby dostali prémie a subvence. "Jediný statečný sedlák kvůli nám i bez Bruselu brambory vyoral a zasel kukuřici," vzpomínají lidé z produkce. Rolníkovi zaplatili a po sklizni pak filmaři snědli dekoraci k filmu, na němž pracovali. "Člověk se ptává sám sebe: stojí to vůbec za to? A mně se teď potvrdilo, že vše, co jsem v posledních letech dělal, za to stálo," říká Thomas Jahn - muž, jenž se stal prakticky přes noc váženým filmařem nejen v Německu.