V Německu začíná moderní umění s počátkem června 1905. Čtyři mladí malíři – Ernst Ludwig Kirchner, Erich Heckel, Karl Schmidt-Rottluff a Max Pechstein, k nimž se později připojili i Emil Nolde a Otto Mueller – tehdy v Drážďanech proklamovali vznik spolku Künstlergruppe Brücke.
Všechna následující hnutí – až do nástupu nacionálního socialismu, který modernu prakticky zlikvidoval – se na skupinu buď odvolávala, nebo se od ní demonstrativně distancovala.
KG-Brücke, jak se na plakátech zkracovala, neměla dlouhého trvání. V letech 1910–1911 přesídlili její členové do Berlína, kde vznikla nejvýznamnější díla Kirchnera a Heckela a kde také roku 1913, po vnitřních sporech, skupina činnost ukončila.
Uměním posedlý chemik
V životě představitelů skupiny KG-Brücke hrál nemalou roli essenský vynálezce a poté špičkový manažer Carl Hagemann (1867–1940).
Autor řady vynálezů v oblasti syntetických barev propadl sběratelské vášni už na přelomu století.
Tenkrát investoval příjmy z patentů do obrazů Maxe Liebermanna, do grafik Franciska Goyi a Václava Hollara. O několik let později se spřátelil s ředitelem essenského muzea umění Ernstem Gosebruchem, který ho upozornil na expresionisty.
Kolem roku 1912 Hagemann koupil díla Emila Noldeho a korespondoval s dalšími umělci, především s Kirchnerem. V roce 1920 svou sbírku poprvé představil veřejnosti.
O několik měsíců později odešel z Essenu do Frankfurtu, kde se propracoval až do představenstva koncernu IG Farben. Po penzionování v roce 1932 se věnoval výlučně sběratelské činnosti.
Peripetie velké sbírky
S Hitlerovým nástupem k moci se expresionisté stali "zvrhlými malíři". Hagemannův přítel Gosebruch byl nacisty penzionován, jeho místo šéfa essenského muzea dostal hrabě von Baudissin, jenž už jako člen Komise pro posuzování moderního umění na Goebbelsově ministerstvu propagandy neslavně proslul důsledným odstraňováním entartete Kunst, zvrhlého umění, z veřejných muzeí.
Obrazy expresionistů a díla takových umělců jako Klee či Kandinskij byla stahována z muzeí nebo vykupována za směšné ceny z majetku židovských sběratelů. Přes švýcarské soukromé galerie se tyto obrazy rozprodávaly do světa.
Von Baudissin se vehementně zasazoval i o to, aby rovněž soukromé sbírky árijských občanů byly pročesány a zvrhlé umění z nich odstraněno.
Zatímco Carl Hagemann v roce 1940 nešťastně zahynul pod koly tramvaje před frankfurtským nádražím, přetrvala jeho sbírka jak nacionálně socialistický teror, tak spojenecká bombardování.
Zásluhu na tom měl ředitel frankfurtského muzea Städelu Ernst Holzinger. V roce 1948 se v prostorách napůl rozbombardovaného Städelu uskutečnila výstava německého expresionismu z Hagemannovy sbírky.
Byla to senzace. Vždyť vyhladovělé publikum nemělo možnost patnáct let nic takového spatřit! Nikdo nemohl tušit, že na další prezentaci sbírky bude německá veřejnost čekat více než pětapadesát let.
Poválečná potřeba dohnat vývoj moderního umění a od konce 70. let nastupující megalomanský boom německých muzeí moderního umění byly příčinou toho, že se na Hagemannovu sbírku prakticky zapomnělo.
Teprve drastické škrty subvencí na provoz muzeí, na pořádání výstav a na nákup nových děl, nastoupivší po roce 2000, donutily i frankfurtský Städel znovuobjevovat hodnoty ve vlastních sbírkách.
Svůj podíl na situaci měla i nevyjasněná situace kolem dědictví Carla Hagemanna. Teprve koncem 90. let se právní situace konsolidovala a sbírku bylo možné vědecky zpracovat.
Před výstavou ve frankfurtském Städelu, která předcházela současné prezentaci v Essenu, se na německém knižním trhu objevil rozsáhlý konvolut Hagemannových dopisů s jednotlivými umělci skupiny Die Brücke.
Kirchner a Hagemann
Hagemann byl milovníkem umění i prototypem mecenáše. Nejlépe to dokládá vztah k Ernstu Ludwigovi Kirchnerovi, nejvýznamnějšímu malíři skupiny Die Brücke.
Spojovalo je pětatřicetileté přátelství; bylo o to překvapivější, že psychicky nevyrovnaný a tělesně křehký umělec byl egomaniak zasévající rozkol mezi členy skupiny.
Kirchner byl jedním z prvních umělců, kteří aktivně ovlivňovali umělecký trh. Skupinu Die Brücke chápal šířeji než jako pouhé sdružení umělců příbuzných názorů; usiloval, aby měla takzvané pasivní členy – sběratele, kritiky a kurátory. Nicméně tyto kontakty většinou sloužily ke zvýšení především Kirchnerova vlastního renomé.
Hagemann kontaktoval Kirchnera poprvé roku 1914. Již první Kirchnerův dochovaný dopis svědčí o tom, že jejich vztah byl od počátku intenzivní – a s malířovým přesídlením do Davosu v roce 1917 se ještě utužil.
Hagemann prakticky financoval umělcovy životní náklady jak v kritických válečných letech 1915–1918, tak po roce 1924, kdy se Kirchner nacházel v tvůrčí krizi.
Posílal mu měsíční obnosy, jež později zúčtovával nákupem obrazů. Kirchner o něm konstatoval: miluje obrazy hluboce, téměř ideálním způsobem. Pro Hagemanna byl Kirchner schmerzenssohn, trpící syn, jehož bezvýhradně podporoval až do jeho sebevraždy v roce 1938.
Kirchnerova plátna a grafiky tvoří jedno z těžišť essenské výstavy. Vrcholem pak jsou Kirchnerovy obrazy z ulic Berlína, vzniklé v letech 1913–1914. Podávají ojedinělé svědectví o berlínské atmosféře těsně před vypuknutím války, oné barvité směsi dandyovství, jež má v sobě jak drsný humor, tak tísnivý pocit osamělosti velkoměstského člověka.
Vedle Kirchnerových mistrovských pláten vyzařuje do sebe uzavřená malba Emila Noldeho niternou spřízněnost s přírodou. To je druhý hvězdný okamžik této expozice.
Dodejme na závěr, že expresionistické výstavní orgie v Německu vyvrcholí 7. června, kdy bude v berlínské Neue Nationalgalerie otevřena souborná přehlídka. V ten den uplyne přesně sto let od zveřejnění manifestu skupiny Die Brücke.
