Což mezi jiným ilustruje výtvarná část expozice: přináší nejen obraz krásné, zasněné ženy z Hellichova portrétu, ale také unavenou, ztrhanou literátku na daguerrotypii vytvořené několik let před její smrtí.
"Láskou horoucí bych objala celý svět, lásku podávám lidem, a oni mi srdce rozdírají špendlíkem! Že se lásce kořím, nazývají hříchem, že svobodu miluji - za to mne křižují, pravdu-li mluvím, zle, a lhu-li, lají mi. Jak to nésti?" zní motto literárně-výtvarné výstavy, která v pěti sálech mapuje klíčové momenty literátčina života a ukazuje řadu jejích osobních předmětů.
V první místnosti - měšťanském salonu - překvapí spisovatelčiny vlasy upletené v květy nebo rodinná šála z hedvábného taftu. Dominuje portrét Němcové coby sedmnáctileté dívky, k vidění jsou zápisky z výletu na Kokořín s náčrtem hradní zříceniny nebo báseň Moje vlast, kterou tehdy čtyřiadvacetiletá autorka hodnotila skepticky: "Dost špatné verše - ale lepší jsem neuměla, jak mi právě samy napadly."
Druhý oddíl, věnovaný ženskému vzdělání, představuje Němcovou jako členku "kroužku encyklopedistek", který od roku 1840 pod vedením Antonie Rajské zpracovával hesla do takzvané Encyklopedie pro ženské - rukopisný materiál v pozůstalosti K. S. Amerlinga objevil literární historik Vladimír Macura. Němcová do tohoto dámského slovníku přispěla hesly Iris a Iassi.
Třetí sál evokuje spisovatelčinu skromnou pracovnu, na stole s kalamářem ční soška J. W. Goetha. "Já musím psát; když jsem mnohdy mrzutostí nebo starostí sklíčená, jak sednu k psaní, zapomenu na vše a žiju v jiném světě, ba někdy zapomněla bych na jídlo i na spaní, kdyby mi dali," psala Němcová svému příteli Janu Helceletovi.
Stěžejní autorčině próze Babičce kurátorky vyhradily samostatnou část a představují ji nejen v prvním vydání z roku 1855, kdy dílo po sešitech vydával pražský nakladatel Jaroslav Pospíšil, nýbrž i ve vydání německém (1858). Bezprostřední ohlas nastiňují dobové recenze či úryvky z dopisů. "Co říkáš 'Babičce'? Částečně se mi zdá výbornou, ale geniální není, hlavně rozmluvy jsou nemotorné," psal tehdy Ignác Hanuš.
Zastoupeno je také nejobtížnější období literátčina života, kdy cestovala na Slovensko, opustila muže a potýkala se s nedostatkem financí: na všechny strany rozesílala prosebné lístky. Nejvýmluvněji o tom vypovídá jeden z exponátů - granátový náramek, který Němcová musela z nouze prodat. Za zhlédnutí stojí také tři varianty dopisu, který Němcová psala rok před svou smrtí Vojtovi Náprstkovi, ani jednu z verzí však neodeslala.
Kurátorky nezapomněly ani na d uchovní atmosféru doby a medailonky obrozeneckých osobností, které byly Boženě Němcové blízké: vybraly listy z napjaté korespondence Němcové s jejím manželem Josefem stejně jako z dalších dopisů adresovaných "jejím" mužům. Výstava potrvá do 28. října a doplňuje ji expozice koláží Jiřího Koláře v malém sále Památníku národního písemnictví; ta je otevřena do 1. července.
"Láskou horoucí bych objala celý svět, lásku podávám lidem, a oni mi srdce rozdírají špendlíkem! Že se lásce kořím, nazývají hříchem, že svobodu miluji - za to mne křižují, pravdu-li mluvím, zle, a lhu-li, lají mi. Jak to nésti?" zní motto literárně-výtvarné výstavy, která v pěti sálech mapuje klíčové momenty literátčina života a ukazuje řadu jejích osobních předmětů.
V první místnosti - měšťanském salonu - překvapí spisovatelčiny vlasy upletené v květy nebo rodinná šála z hedvábného taftu. Dominuje portrét Němcové coby sedmnáctileté dívky, k vidění jsou zápisky z výletu na Kokořín s náčrtem hradní zříceniny nebo báseň Moje vlast, kterou tehdy čtyřiadvacetiletá autorka hodnotila skepticky: "Dost špatné verše - ale lepší jsem neuměla, jak mi právě samy napadly."
Druhý oddíl, věnovaný ženskému vzdělání, představuje Němcovou jako členku "kroužku encyklopedistek", který od roku 1840 pod vedením Antonie Rajské zpracovával hesla do takzvané Encyklopedie pro ženské - rukopisný materiál v pozůstalosti K. S. Amerlinga objevil literární historik Vladimír Macura. Němcová do tohoto dámského slovníku přispěla hesly Iris a Iassi.
Třetí sál evokuje spisovatelčinu skromnou pracovnu, na stole s kalamářem ční soška J. W. Goetha. "Já musím psát; když jsem mnohdy mrzutostí nebo starostí sklíčená, jak sednu k psaní, zapomenu na vše a žiju v jiném světě, ba někdy zapomněla bych na jídlo i na spaní, kdyby mi dali," psala Němcová svému příteli Janu Helceletovi.
Stěžejní autorčině próze Babičce kurátorky vyhradily samostatnou část a představují ji nejen v prvním vydání z roku 1855, kdy dílo po sešitech vydával pražský nakladatel Jaroslav Pospíšil, nýbrž i ve vydání německém (1858). Bezprostřední ohlas nastiňují dobové recenze či úryvky z dopisů. "Co říkáš 'Babičce'? Částečně se mi zdá výbornou, ale geniální není, hlavně rozmluvy jsou nemotorné," psal tehdy Ignác Hanuš.
Zastoupeno je také nejobtížnější období literátčina života, kdy cestovala na Slovensko, opustila muže a potýkala se s nedostatkem financí: na všechny strany rozesílala prosebné lístky. Nejvýmluvněji o tom vypovídá jeden z exponátů - granátový náramek, který Němcová musela z nouze prodat. Za zhlédnutí stojí také tři varianty dopisu, který Němcová psala rok před svou smrtí Vojtovi Náprstkovi, ani jednu z verzí však neodeslala.
Kurátorky nezapomněly ani na d uchovní atmosféru doby a medailonky obrozeneckých osobností, které byly Boženě Němcové blízké: vybraly listy z napjaté korespondence Němcové s jejím manželem Josefem stejně jako z dalších dopisů adresovaných "jejím" mužům. Výstava potrvá do 28. října a doplňuje ji expozice koláží Jiřího Koláře v malém sále Památníku národního písemnictví; ta je otevřena do 1. července.
